Desatero pro Martina Faltejska: „Selfie, ze kterého mrazí“

7.10.2015 od Romana Marie Jokelová

Desatero pro Martina Faltejska: „Selfie, ze kterého mrazí“

Martin Faltejsek je mladý fotograf, který má ve svém portfoliu pěknou řádku významných klientů. Vyhrál četné soutěže a přesto je stále skromný, pokorný a tak milý! Je jedním z fotografů, jejichž rukopis s jistotou poznáte. Miluji kompozičně jednoduché fotografie, barevně čisté, relativně uhlazené a jen minimálně aranžované. U konceptuální tvorby onu aranžovanost nejde zcela popřít, přesto jsou Martinovy fotografie plné emocí. Je v nich ukryt určitý chlad, občas z nich jde mráz po zádech, ale vždy převládne úžas.

Martin Faltejsek dává přesah pojmu selfie. Posouvá jeho hranice a mění jeho vnímání.

Kde se berou ty nápady a jak? Já to nechápu. Umím fotit jen to, co vidím. Obdivuji, když má někdo nápady a ony nedochází!

Vlastně, já taky fotím to, co vidím, akorát navíc s tím manipuluju. Asi nejvíc čerpám z prostředí, kde se zrovna nacházím nebo kde se pohybuju. Pak si ho transformuju do něčeho vlastního, do vlastní podoby, domýšlím si ho, dokud to pro mě není něco ideálního. Hodně se rozhlížím kolem sebe, rád pozoruju lidi. Dělám si textový nebo obrazový výňatky, který pak různě skládám do sebe, hledám souvislosti nebo je používám individuálně. To třeba jen z obyčejných rozhovorů, hudby co slyším nebo dějících se věcí. Inspirace je pro mě naprosto všude, ale ne úplně vždycky. Mívám stavy, že jeden týden mě napadne pět věcí a pak třeba další dva týdny pořádně nic, tak to prostě je.

Nebojíš se toho, že jednou nápady dojdou, že bude vše okoukané?

Moje motto je, že vždycky nějak bude. Na nic se výrazně nezlobím, protože ze všeho si dokážu něco vzít. Nebojím se, že by mi došly nápady. Já se spíš bojím lenosti nebo neschopnosti udělat si na ně čas. I když dokonce ono i tohle může být k užitku. Totiž poslední rok přesně s tímhle bojuju a nemůžu se z toho dostat. Je to samozřejmě kvůli jiným focením, těm komerčním, že si nedokážu najít čas na svoje projekty. Z nicotnýho flákání bych byl nesvůj. Něco mě napadne, mám pro to zapálení, ale odložím to jednou, dvakrát, čtyřikrát a pak nadšení vyprchá a já si pokorně otevřu svou sbírku myšlenek/nápadů a uložím to tam. Časem to však dozraje (naštěstí), já k tomu nápadu přidám ještě něco a nakonec takhle odležený výsledek je daleko lepší než ten původní. Myslím, že každý umělecky smýšlející člověk by měl být určitým způsobem progresivní, měl by se vyvíjet, a to je hon na celý život. Když se budu ještě bavit o té inspiraci a nápadech pro novou tvorbu, tak tam já mám obří neprochozený místa. Nikdy jsem pořádně nečetl knížky, ani se nezajímal o historie, natož nějak výrazněji o filmy. Dlouho jsem žil celkem výhradně z momentálního prožitku a okamžiku. Stydím se za to, občas mi je vnitřně hodně trapně, ale tenhle nedostatek začínám pociťovat víc a víc, takže ledy se konečně hýbou.

Proč selfie? Tvorby s jinými lidmi máš přeci dostatek…

Rád dělám věci sám. Mám z nich pocit velkýho vnitřního uspokojení. Když jsem tam jen já a foťák, tak odpadnou paranoidní myšlenky typu „sakra to nefunguje, musíme to zkusit jinak, ale doufám, že si o mně nebudeš myslet, že jsem neschopný“. Ten „tlak“ nemám rád, kdo by taky měl. Takže někdy je to o tom, že nechci otravovat ostatní, chci si na chvíli odpočinout od lidí, s kterýma jinak pracuju celý dny. Jindy mám třeba smutnou náladu a tímhle se jakoby léčím. Do autoportrétů vkládám kus sebe, ukládám si tam vzpomínky na různý životní období. To mi do portrétů někoho cizího uložit prostě nejde. Proto k oběma tématům přistupuju jinak. Nehledě na to, že 90% autoportrétů mám vytvořených doma v Lanškrouně, odkud pocházím. Zbývajících 10% různě z cest. Třeba v Praze, kde teď bydlím, nedokážu udělat autoportrét, ke kterýmu bych měl výraznější vztah. Zvláštní.

Slovo selfie ve mně evokuje růžovoučký instagramy plný povrchního boostování ega. Říkám to nerad, protože mi to přijde umělý stejně jako slovo „hipster“.

Objevuješ tím sám sebe?

Objevuju tím spíš místa, sebe do toho jen zapojuju. Ale pravda, že několik věcí o sobě jsem díky tomu zjistil.

Častým námětem konceptuálních fotografů jsou levitující věci, myslíš si, že je to jeden ze současných trendů nebo je to prvek, který přesáhne dobu?

Já si tím taky prošel, ale v jistým okamžiku jsem přestal a teď se tomu spíš vyhýbám. Mám to zafixovaný do doby tak dva-tři roky zpátky, kdy jsem sledoval tvorbu zahraničních autorů na Flickr.com, což mě dost ovlivňovalo. Teď to považuju za minulost, je čas jít dál. Většina takových věcí na mě působí prvoplánově, nemůžu si pomoct. Neříkám, že všechno, jen něco. Samozřejmě, že když to někdo používá opatrně, tak to fungovat může.

Jak jsem uvedla výše, v tvých fotografiích je určitý chlad, a nemyslím emoční chlad, je to tvůj rukopis, dal by se považovat za koncept, nebo je to přirozenost, se kterou vnímáš svět?

Možná je to proto, že skrze určitý autoportréty jsem si hojil rány a už mi to zůstalo. Možná je to proto, že nejvíc nápadů mám, když jsem s něčím nespokojen nebo mě něco přivádí do rozpaků. Taky to může být tím, že tvořit chodím tehdy, kdy vím, že nikoho nepotkám, například když prší, sněží nebo je brzo ráno. Mám rád lesy a v lesích je šero. A vůbec, ono tajemno mě vždycky zajímalo.

Fotíš i fashion, ale z tvých fotek mám pocit, že to není jen o zadání klienta. Pořád v tom vidím tebe. Dávají ti klienti volnou ruku?

No, když mi někdo napíše o focení, automaticky počítám s tím, že mojí tvorbu znají a nemůžou po mně chtít věci úplně odlišnýho charakteru. Tak by to mělo chodit, ne? Nebo mám štěstí? Komerční focení si rozděluju na dva druhy – „prostě fotka“ a „prostě já“. Prostě fotka je něco, co musím vyfotit podle pravidel a Prostě já je můj vlastní úhel pohledu na danou věc. Vybírám podle toho, jaká je příležitost nebo jak se to hodí/pro co je to určený.

Konceptuální tvorbu, dalo by se říci, máš plně pod kontrolou, ale fotíš i reportáže, kde není nic ve tvé režii. Jsou to tedy protipóly. Potřebuješ ve svém životě onu vyváženost nebo je to o tom, že se ti reporty hodí do portfolia či je to o referencích a kontaktech?

Jsem blíženec a absolutně to na mě v tomhle sedí. Mám rád rozmanitost (a to např. i v hudbě) a kdybych se zabýval výhradně jen jedním, cítil bych se neúplně. Mám rád kontrasty a protipóly. Baví mě to. Jednou se třeba ustálím, ale teď tím žiju. Vím, že nemůžu obsáhnout všechno, však o to se ani nesnažím. Řekněme, že moje hranice a pole působnosti je poněkud širší, zatím ne zcela vyhraněný. A ano, kontakty. Díky všem těmhle příležitostem mám tolik možností získat nejrůznější kontakty. A na to se při téhle práci hraje. Jednou jsem fotil školní tablo v kravíně a následující den jsem fotil něco v Pařížské (true story).

Zjistila jsem, že ti je 22! Jak se ti podařilo si v takovém věku vybudovat tak bohaté portfolio klientů? O tom by se mohlo kdekomu jen zdát!

Hned v začátcích jsem se nastavil tak, že musím pracovat i jednat seriózně a nepustit se toho. Ona totiž trpělivost růže přináší. Učit se z chyb a z ničeho se extra nehroutit.

Jak jsi se třeba dostal ke spolupráci s H&M nebo Mercedes-Benz Prague Fashion Week?

S H&M jsem díky fotoblogu (www.unarmed-deer-hunter.blogspot.cz) měl spolupráci ještě, než jsem vůbec přišel do Prahy, což jsou dva roky zpátky. Pak všechno začlo asi dnem, kdy jsem se stěhoval do Prahy. Zrovna, když jsem držel krabice v náruči, tak mi zavolali z ELLE, jestli bych s nima nechtěl něco nafotit. No a pak se to všechno postupně nabalovalo jako sněhová koule.

http://martinfaltejsek.cz/

A

Copyright Martin Faltejsek (c) We both landed somewhere in between / autoportrét

B

Copyright Martin Faltejsek (c) Zóna / autoportrét

C

Copyright Martin Faltejsek (c) Lies / autoportrét

D

Copyright Martin Faltejsek (c) – / autoportrét

E

Copyright Martin Faltejsek (c) I could

F

Copyright Martin Faltejsek (c) Začátky a konce / autoportrét

G

Copyright Martin Faltejsek (c) My whole eternity

H

Copyright Martin Faltejsek (c) Písně nevinnosti / autoportrét

I

Copyright Martin Faltejsek (c) Johana Matoušková pro H&M Conscious Exclusive

J

Copyright Martin Faltejsek (c) When we became stories / autoportrét

K

Copyright Martin Faltejsek (c) Bára Poláková pro fashionbook.cz

L

Copyright Martin Faltejsek (c) portrét mých rodičů

Přidat reakci