„Fotograf na volné noze je takový vlk samotář…“

15.2.2017 od Veronika Šimáčková

„Fotograf na volné noze je takový vlk samotář…“

Letos tomu bude již pět let, co spatřila světlo světa společnost AFOP, neboli Ateliér fotografické praxe. Mezi jeho první členy a lektory patří i Kamil Rodinger, kterého jsem poznala ještě jako lektora rekvalifikačních kurzů v Institutu digitální fotografie.

Věděl jste Kamile, že už je to pět let, co jsme se sešli společně s Vítkem Mádrem a Ondřejem Neffem a začali se bavit o podobě a cílech AFOPu?  

Jejda, to to letí. To bych tedy opravdu neřekl, přijde mi, jako by to bylo před dvěma lety. To od Vás není hezké mi hned na úvod naší schůzky připomenout, že jsem o pět let starší… 

To jsem neměla v úmyslu. Spíše mě zajímá, jestli Vás těch pět let lektorování nevyčerpalo a neměl chuť s tím praštit.

No, kdyby mě to nebavilo, tak bych to nedělal. Samozřejmě to navíc nedělám zadarmo. To je ale pochopitelné, nic nezatajuji a předávám své know-how dalším fotografům – v řadě případů vlastně konkurenci – a za to se všude na světě draze platí. Jsou to právě ti kolegové, kteří – jak mi vytýká jeden můj kolega fotograf – mi dříve nebo později namydlí schody. Peníze ovšem nejsou motivátorem. Tím jak stárnu, mám čím dál větší tendence poučovat a trousit moudra. Vloni mi napsal můj profesor fotografie z grafické školy pan Stanislav Boloňský do komentáře k rozhovoru pro Megapixel, že je na mě pyšný, a že ho těší jak se věnuji kromě své práce i lektorování – prý to tak má být, aby zkušený mistr pomohl začínajícím. To mě jednak hrozně potěšilo a současně silně namotivovalo.

V rámci AFOPu máte kurzů několik. Které Vás baví nejvíce?

To je těžká otázka. Každý má něco do sebe. Na kurzu pro začátečníky mne baví to prozření, ten náhlý přerod účastníků z absolutního nevědomí do pocitů „už to mám, teď to půjde samo“. Portrét je zase moje silná disciplína, tam se cítím jako doma a mohl bych mluvit dva dny v kuse. Kurz streetphoto si užívám společně s účastníky kurzu, to jsou to pro mne vzácné okamžiky, toulat se se studenty městem a fotit si jen tak pro sebe. Ale ze všeho nejvíce mne baví určitě vícedenní workshopy. Mám velikou radost, když mohu být u toho, jak účastníci fotograficky rostou před očima a vidět jejich každodenní pokroky. Navíc se z nás za ten týden stávají opravdoví kamarádi. Zrovna před pár dny jsme se sešli s účastníky předchozích ročníků workshopu na Jadranu v moravském vinném sklípku. Hrozně rád jsem po čase opět viděl kamarády – a dnes už vlastně i pár kolegů – od Plzně až po Košice. No, byl to moc vypečený večírek. S mnohými se opět uvidím letos v září v Chorvatsku, takže mejdan bude pokračovat…

Nezmínil jste kurz Taje reportážní fotografie? Mimochodem, ve svém sívíčku uvádíte, že jste pracoval jako fotoreportér. Není od reportážní fotografie k portrétní fotografii a reklamě trochu daleko?

Rozhodně ne. Reportážní fotografie mě naučila postřehu, rychlému rozhodování a reakci a hlavně improvizaci. Naučil jsem se pracovat s přirozeným světlem a později doučil svítit ateliérovými lampami. No, a z kombinace využívání zábleskového a přirozeného světla těžím dodnes. Ani zdaleka nejsem výjimka, fotografů, kteří přesedlali z reportéřiny k jiné disciplíně je spousta. Například z válečného fotoreportéra Eddie Adamse, držitele Pulitzerovi ceny  za snímek popravy příslušníka Vietkongu v Saigonu, se stal úspěšný portrétní fotograf.

Má reportážní fotografie vlastně nějaké své taje?

No jéje. Jako každá jiná fotografická disciplína, má i reportáž svá pravidla a zákonitosti. Spousta lidí si myslí, přijdu tam a tam, nafotím, co uvidím, a reportáž je hotová. To je hluboký omyl. Pracoval jsem jako fotoreportér jak v tiskové agentuře a týdeníku, tak i několik let na Nově jako šéf fotooddělení. Mým úkolem bylo mimo jiné řídit tým několika fotografů a úkolovat je reportážemi. V kvalitě reportáží byly mezi fotografy velké rozdíly a s některými  jsem se musel rozloučit, jejich fotografie nesplňovaly naše představy a zadání. Ze všeho nejraději ale vzpomínám na práci fotoreportéra v tiskové agentuře. Byla to práce nesmírně rozmanitá, během níž člověk poznal spoustu zajímavých lidí a dostal se s fotoaparátem na neuvěřitelná místa.     

Když to poslouchám, nestýská se Vám trochu po reportéřině?

Občas se mi zasteskne, to je pravda. Hlavně mi chybí ten každodenní kontakt s lidmi, ten život a cvrkot v redakci, uzávěrky, stres a všechno to, co redaktoři a fotoreportéři jinak nesnáší, a na co žehrají. Fotograf na volné noze je takový vlk samotář. V ateliéru je cvrkot jenom když se fotí, pak si vizážistka sbalí fidlátka, všichni odejdou, opona se stáhne, a je to tam zase jako o dušičkách. Tak si to pak vynahrazuji hlasitým posloucháním hudby, abych se v aťasu nebál. Je ale třeba si přiznat, že zlatá éra reportážní fotografie je už dávno pryč. Dnes dělám reportáže spíše z kongresů a konferencí, než zpracovávám zajímavé téma pro časopis.

A utkvěla Vám nějaká zajímavá reportáž nebo téma v paměti?

Těch je spousta. Třeba z lékařského prostředí operace oka nebo totální náhrada kyčelního kloubu, tam jsem se bál, abych při focení neomdlel. S foťákem u oka jsem seděl v kabině letadla ČSA během nácviku nouzového přistání, to mě bavilo moc. Fotil jsem v dolech, trávil noc na záchranné službě nebo s hasiči. Super také bylo sedět s foťákem u postraní čáry při finále Superpoháru UEFA mezi Bayernem Mnichov a Chelsea. Na jednu ovšem nezapomenu nikdy. To když jsme s redaktorem Reflexu Honzou Zvelebilem jeli koupit bordel i s holkama do Dubí. Když reportáž v Reflexu vyšla, bál jsem se vyjít na ulici, aby si na mě někde nepočíhali týpci z Dubí. Vydávali jsme se za zbohatlíky a já si fotil „jenom pro radost“.

Povídejte, to zní zajímavě.

To se nedá vyprávět…

Tak snad se mi podaří Vás přesvědčit a povíte mi to příště. Díky za povídání. 

Přidat reakci