Ivan Mikšík, vědecký pracovník s vášní pro fotografii

30.7.2014 od Olina Zlámalíková

Ivan Mikšík, vědecký pracovník s vášní pro fotografii

Prof. Ing. Ivan Mikšík DrSc. je vědecký pracovník Fyziologického ústavu AVČR. Neživí se tedy fotografováním, ale fotografie je jeho velkou vášní stejně tak jako zvířata, která se mu snad dobrovolně staví před objektiv. Většinou zde představujeme profesionální fotografy, kteří se focením živí, ale dnes velmi ráda přidávám rozhovor s Ivanem, protože jeho fotografie jsou skvělé. Představíme si dnes amatérského fotografa, pro kterého jsou středobodem jeho zájmu ptáci.

Ivane, jak se stane, že se vědecký pracovník přetvoří ve fotografa? Jak ses dostal k fotografování, zavzpomínej na své začátky.

Samozřejmě k žádnému „přetvoření“ nedošlo. Nejdříve bylo fotografování a teprve poté, po nabrání mnoha let na záda, trochu toho živobytí na vědeckém poli. Fotografování mě provází prakticky od útlého mládí. S nadšením i zklamáním – dodnes si pamatuji, jak jsem byl zklamán prvním snímkem kosa. Byl přece na matnici Flexarety tak velký! A pak z něho byla jenom tečka na filmu. I když samozřejmě nyní s radostí využívám výhod digitální techniky, tak nostalgicky vzpomínám na shánění filmů, ale i alchymii přípravy rozličných vývojek. A to napětí při vyvolání filmu! S tím se nedá vůbec srovnat současné stěží půl-vteřinové napětí při prohlížení na displayi digitálního fotoaparátu. Ale myslím, že v době filmů (tj. „analogové době“) se fotografováním zabývali více lidé se zájmem o podstatu techniky, její specifické využití pro výsledek, kompozici a její zásady.

Copyright (c) Ivan Mikšík

Copyright (c) Ivan Mikšík

Tvou doménou jsou ptáci, proč ptáci? Zachytit ptáka při akci není právě jednoduchá disciplína fotografování.

Vlastně ptáci a fotografování byli souběžně mými koníčky a navzájem se prolínaly. A stále prolínají. Bohužel ne vždy tak, jak si představuji či jsem si představoval, protože právě fotografování ptáků vyžaduje techniku, na kterou se často jenom obtížně (pokud vůbec) dosáhne. A proč ptáci? Když odmyslím pseudofilozofickou odpověď „protože jsou“, tak snad pro jejich různorodost, fascinující chování a vlastně i úžasnou evoluční úspěšnost. Jsou nádherně rozdílní, provokující, upoutávající pozornost, ale i nenápadní, útoční i skrytí, hlasití i tišší. Přitom dochází v jejich populacích ke změnám, které vlastně, pokud jsme trochu všímaví, můžeme i sami sledovat. Málokdo si třeba uvědomuje, že hrdlička v Máchově Máji („hrdliččin zval ku lásce hlas“) byla hrdlička domácí, v současnosti nás ale zve k lásce hrdlička zahradní, která se k nám rozšířila z Balkánu.

Copyright (c) Ivan Mikšík

Copyright (c) Ivan Mikšík

Jo, Máchův máj a romantika… Určitě máš nějakou fotografii, na kterou jsi musel vynaložit spoustu své trpělivosti a také tu, kterou považuješ za svou nejlepší. Seznam nás s nimi a popiš, jak byly foceny.

Samozřejmě má vlastně každá fotografie svojí „historku“. Mám své oblíbené fotografie, ale vlastně nevím, která je nejlepší. Záleží, kdy se na ní koukám, jakou ji přisuzuji i „biologickou“ hodnotu. Jedna z mých oblíbených a nejlepších fotografií je volavka popelavá prořezávající svým křídlem vodní hladinu. Kvůli ní jsem proseděl hodiny v krytu. A jak bývá zvykem, tak se hodiny vlekly, občas člověk nadějně zbystřil pozornost a nic. Volavky evidentně o krytu věděly. Najednou se vše seběhlo v několika vteřinách (snad jenom ve dvou) – těsně nad hladinou prolétl shluk tří hašteřících se volavek. Honem jsem namířil fotoaparát tím směrem a zmáčkl spoušť. Tři snímky. Pak byl klid a ticho. S napětím si prohlížím, co jsem vyfotil: první snímek – neostrý, druhý – krásně ostrý, křídlo zaříznuté v hladině!, třetí snímek – volavky už jsou mimo záběr. Úžasný, nezapomenutelný zážitek, srdce bije štěstím. Na druhou stranu v zimě jdu fotografovat vzácného zimního hosta na Vltavě v Praze – racka mořského. Tuším, že to nebude má nejkrásnější fotografie (počasí moc nepřeje, padá mrznoucí déšť), ale jako doklad, že zde racek byl, bude mít svoji cenu. Praha se zrovna ten den ponořila do ledu – všude je skluzavka, na chodníku, na ulici, prostě všude. Ani to moc nevnímám, pospíchám za rackem. Mám štěstí, ještě neodlétl. Fotografuji. Mám ho! Šťastně odcházím, podkluzuji a zlomený kotník. Měsíc v sádře doma. Anebo úžasný zážitek z lednového Třeboňska. Nad zamrzlými rybníky zapadá slunce, odráží se v ledu i v malé kaluži nezamrzlé hladiny. V té kaluži plave hohol a nádherně pózuje a v odlescích slunce není ani patrné, kde končí led a začíná nebe.

Copyright (c) Ivan Mikšík

Copyright (c) Ivan Mikšík

Ano a pak že fotografování je klidný koníček. Za zvířaty se musí cestovat. Máš za sebou cesty po Evropě, Asii, Americe i Africe. Kam nejraději jezdíš a proč? Kam by ses rád podíval?

Nejraději? Jižní Čechy. Je tam krásně a je to doma. Jsem vlastně pecivál, který miluje svoji „kotlinu“. Ale obecně se dá říci, že se mně líbilo všude, kde jsem byl. Miluji různorodost. Nádherná byla třeba Madeira, ta je úžasně různorodá. Ale v podstatě všude se dá najít něco krásného. Fotograficky. I ornitologicky. Třeba naposledy Makedonie. A kam bych se rád podíval? Vždy mě lákala Afrika (např. Keňa, ale i dále na jih). Austrálie a Nový Zéland. Jižní Amerika. Nejraději méně obydlená místa. V Evropě asi v současnosti nejvíce Balkán a sever (např. Island).

Copyright (c) Ivan Mikšík

Copyright (c) Ivan Mikšík

Ivane co postprodukce? Jak fotografie upravuješ?

V poslední době vlastně žádné složité úpravy nedělám. „Vyvolám“ snímky v RAW konvertoru (mám Canon, tak v programu DPP), kde provedu základní úpravy (např. teplotu barev). Zkonvertované snímky pak doupravuji v programu Zoner Photo Studio (kontrast, ořez, změnu velikosti). Z hlediska fotografování přírody dávám přednost přírodě, na snímku nedodělávám „uříznuté“ křídlo, neretušuji překážející větve – to se, alespoň pro mě, neslučuje s etikou fotografa přírody. Něco jiného jsou samozřejmě experimenty nebo cílené koláže (i když k nim se dostávám stále řidčeji).

Copyright (c) Ivan Mikšík

Copyright (c) Ivan Mikšík

Zabýváš se i neobvyklými technikami focení – ultrafialová a infračervená fotografie také jsem objevila i fotografie z dírkové komory. Co tě vede k experimentování?

Experimentování mě vždy strašně moc lákalo. Jít, pokud možno, cestou méně prošlapanou. Nerad se „vezu“ v hlavním proudu. Ono to souvisí i s mojí prací – ten kdo jde s proudem, se těžko prosadí, těžko něco nového objeví, jeho práce zapadne do šedi průměru. A myslím, že z práce po vyšlapané cestě člověk nemůže mít tolik radosti a uspokojení. Něco nového objevovat je vždy krásně dobrodružné!

Copyright (c) Ivan Mikšík

Copyright (c) Ivan Mikšík

A co lidé? Ti tě nelákají jako fotografický objekt?

Popravdě řečeno lákají i lákali. Dokument pouliční a „živá“ fotografie jsou nádherným směrem fotografie. Sám jsem se o to v mládí trochu pokoušel, ale čím jsem starší, tím mám větší ostych před lidmi (možná proto fotím přírodu a ptáky?). Nerad narušuji jejich soukromí, připadám si jako nevhodný a necitlivý vetřelec – a mnohdy, když je vidět, jak některé fotografie, např. z katastrof, vznikají, tak skutečně ne, to není můj šálek kávy. Ale miluji dokumentární, humanistické fotografy, např. fotografie S. Salgada, J. Štreita, ale i J. Šibíka a dalších.

Copyright (c) Ivan Mikšík

Copyright (c) Ivan Mikšík

Ivane, co chystáš v nejbližší době?

V nejbližší době samozřejmě fotografování. Příroda, ptáci. Plány jsou, ale nerad bych je zakřikl. Tak snad raději až po jejich naplnění.

Copyright (c) Ivan Mikšík

Copyright (c) Ivan Mikšík

Dobře nebudu vyzvídat a dám se překvapit. Máš nějaký svůj fotografický sen?

Můj fotografický sen? Těžká otázka! Rozhodně cestování – a v té souvislosti je taková spousta lokalit! Najít odlehlé místo, kde nejsou ptáci poplašeni civilizací a námi lidmi, a mít možnost je pozorovat, fotit, užívat si toho nádherného pocitu souznění s přírodou. Ale to je dost fantazie.

Poslední otázka, je vždy stejná pro všechny. Máš radu pro ty, kteří chtějí fotit a chtějí se prosadit?

Fotit, fotit a zase fotit! A učit se ze svých chyb (a jakýkoliv náznak kritiky nebrat zapškle osobně!) a úspěchů ostatních. A při tom učení nebýt zalezlý pouze ve virtuálním světě. Prostě jít ven, kochat se, experimentovat. A hlavně se focením bavit! Je to zábava! Pokud ne, běžte dělat něco jiného. Peníze se určitě dají vydělat i utratit jinak.

Copyright (c) Ivan Mikšík

Copyright (c) Ivan Mikšík

Ivane, moc děkuji, že jsi si na mne udělal čas a přeji ti splnění všech tvých snů. A vy, naši čtenáři zde je link na webové stránky s krásnými fotografiemi a kdybyste chtěli Ivana Mikšíka kontaktovat, zde je Facebook.

Přidat reakci