„Krásy přírody“ – Petr Jan Juračka

17.8.2016 od Romana Marie Jokelová

„Krásy přírody“ – Petr Jan Juračka

S Petrem už jsem měla možnost dělat dva rozhovory. Říkala jsem si, že už asi ani nebudu vědět, na co se ho ptát. Jenže to by se nesmělo jednat o Petra. Fotografa, který má vždycky co říct. Jeho život je plný dobrodružství, a to i tehdy, nevydává-li se za hranice České Republiky.

Stačí, aby Petrovi ukradli v Pardubicích kolo a už je to dobrodružství. Stačí, aby vám Petr vyprávěl o své cestě k focení s drony a už máte pocit, že je jeho život opravdu nabitý dobrodružstvím, a co se stane, když se někdo takový vydá na expedici, která si dala za cíl pokořit K2?

A vlastně už samotné narození Petra Jana Juračky provázelo obrovské dobrodružství. Petrovým rodičům, otci umělci a matce zdravotní sestře, která se věnovala divadlu, bylo řečeno, že bude jejich syn kompletně slepý. Jeho rodiče to nehodlali přijmout jako definitivní fakt, a tak zabojovali, bojovalo okolí a bojoval i Petr. Neutuchající péče znamenala to, že Petr neoslepl. Vidí a dokonale vnímá krásu kolem nás, spektrum barev, detailů a světla. Z Petra je nyní hydrobiolog, fotograf a průzkumník.

Máte tu čest poznat fotografujícího vědce, nebo vědoucího fotografa, nebo že by tak trochu blázna?


Pozn.: veškeré fotografie naleznete v galerii pod článkem 


Petře, ty máš dobrodružství očividně v krvi, ve dvaceti se k tomu přimíchala i krev fotografa, co ti fotografie dávala jako mladému klukovi a změnilo se to nějak, když to srovnáš s dneškem?

Ahoj, já ani nevím, jestli jsem nějakej dobrodruh. Jsem prostě kluk z Polabí, co ho baví žít :). Každopádně focení mě chytlo v jedenácti. Chodili jsme s tátou často na houby a já si je chtěl fotit. Od tý doby jsem řešil dilema, zda chci raději fotit anebo bádat – biologie mě chytla o něco dřív, asi v sedmi letech. Dneska jsem se na tohle dilema konečně vykašlal a žiju obojím. Ta kombinace vědy a fotografie je prostě super. Na univerzitách jsou dnes různě vybavení fakt dobrou technikou, ale jen málokdo ji umí opravdu využít. Vědci se focením většinou nechtějí příliš zdržovat…

 DSC_1511

Nechci zabředávat do mikrofotografie, protože se chci bavit o výzvě v podobě K2, ale mikrofotografie je sama o sobě taky poměrně slušným dobrodružstvím, protože to asi nebude nic jednoduchého. Jak náročné to vlastně je a co všechno to obnáší?

Je to brutální :). Musíš jednak něco vědět o tom, co fotíš, proč to fotíš a co chceš tou mikrofotkou vlastně ukázat. No a pak to musíš umět dostat do pixelů… Fotíš různý expoziční varianty, skládáš různý hloubky ostrosti, anebo viditelné spektrum prolínáš s fluorescencí či dokonce se snímky z elektronového mikroskopu. Je to piplačka, dokonce si myslím, že je většina ostatních disciplín v porovnání s mikro „šup buch“ :). Teda až na výjimky, každý má svoje. Astro, gastro, produkty, ale třeba i architektura – tam jsou ty principy obdobné, jen v jiném měřítku. 

Jak je to dlouho, co ses začal věnovat fotografování s drony a jaké byly začátky? Pamatuji si, že fotíš s drony „díky“ spisovateli Paolu Coelhovi…

Jo jo. Jeho editorka mu ukázala v roce 2011 moji fotku z Bajkalu a on si ji hned vybral pro obálku své knihy Aleph. Tehdy byl ten náklad myslím kolem čtvrt milionu knih v Severní Americe, no kotel :). Zaplatil mi dobře, já poplatil dluhy a koupil si dron. Teda, v tý době se tomu tak ještě neříkalo a ani to v porovnání s dneškem skoro nic neumělo :). Navíc jsem ho hned rozflákal. Ale takovej je už život! Můj první start se odehrál v Krásné Lípě o líbánkách, když moje novomanželka spala. Musel jsem jí probudit, aby mě odvezla do Rumburku do nemocnice :).

DSC_2796 

Takže to bude dobrodružství i s drony… Vidím neustále fotky, jak někde lezeš na skály atp., co všechno obnáší fotografování s drony (asi to není jen o brzkém vstávání, schopnosti umět někam vylézt či se brodit temnou nocí s baterkou v ruce…) a když by s tím chtěl někdo začít, co by měl vědět?

Ale je. Dron je pro fotografa pouhým prostředkem pro to, jak dostat foťák či kameru výše. Ale tím, že je to vysoko, to nestačí. Ten foťák tam musí viset ve správnou dobu, takže když se bavíme o krajině, většinou na sklonku dne. A musíš na něj pořád vidět – jednak to ukládá naše legislativa, ale taky i selský rozum. Takže s ním stejně kolikrát lezeš někam na zádech. V těchto dnech dokončujeme práci na knížce, která by měla nejen začátečníkovi představit tuhle problematiku od píky. Knížka by měla vyjít ještě letos v nakladatelství Grada a myslím, že bude stát za to :).

 

Ale teď už k těm větším výškám. Kdy přišel nápad na K2, jak dlouho a jak ses připravoval?

Já ne. Oslovil mě Pavel Blažek a spojil mě s Klárou Kolouchovou, naší horolezkyní par excellance. Někdy v listopadu jsme si dali prvního sťuka a prakticky hned od tý doby jsem se začal připravovat. Ne jen svoji fyzičku, ale i techniku. Není to jen tak takovejhle výlet :).

 

Co všechno jste si s sebou vezli a co všechno bylo součástí foto výbavy? 

Sešel jsem se s Luckou Výbornou, která tady byla před dvěma lety s Radkem Jarošem, a ta mi řekla jasně jednu věc – měj všechno dvakrát. A tak teda že jo :)!

– Nikon D810A, Nikon D500, Nikon Coolpix A, Nikon 1 V3

– Nikon 10.5/2.8, Nikon 14-24/2.8, Nikon 20/1.8, Nikon 50/1.8, Sigma 105/2.8, Nikon 180/2.8

– Nikon SB-900 se systémem PocketWizard

– Zvuková technika Tascam, Rode, Sennheiser

– stativy Joby a Vanguard, kamerová jízda DigiSlider

– dva drony DJI Phantom 3 Advanced

– MacBook Pro, Toshiba Tecra

– iPad mini, tablet Huawei

– několik kilogramů baterií a systém solárního dobíjení Goal Zero Yetti 400 s panely Goal Zero Nomad

No celkově i s oblečením tady mám přes 75 kilo věcí, tedy víc, než sám vážím :).

 DSC_5479

Proběhl výstup na K2 bez větších problémů nebo ses musel s něčím potýkat?

No neblázni! Výstup na K2 bez větších problémů asi není v tomhle světě možnej :)! Teda je, Radek Jaroš to tady vyklusal jako nic bez prstů na nohou v roce 2014, ale taky to byl jeho asi čtvrtej nebo pátej pokus, před tím ho ten kopec vůbec nepustil. Já ale nemířil nahoru, „jen“ do prvního výškovýho tábora (6100 m n. m.), a protože počasí bylo super, celkem to šlo. Teď se musíme jen modlit, aby to Klára zvládla ve zdraví jak nahoru, tak hlavně dolů :). 

Jak vlastně funguje fototechnika v takových výškách a zimě?

Mno… Když si dobře vybereš, jako já, tak úplně normálně, stejně jako v nížině. Teda s výjimkou dronu – ten tady má v tom řidším vzduchu fakt makačku. Musíš si na to hodně dávat pozor :). 

Čím a jak překonáš sám sebe a výstup na K2?

Třeba tím, že se pokusím víc ukazovat doma 🙂 🙂 :)!

V aktuálním čísle FotoVideo najdete obsáhlé vyprávění Petra Jana Juračky o jeho výpravě na K2. Rozhodně to stojí za přečtení!

 

 

 

 

Přidat reakci