„Krásy přírody“ – Petr Pazour

10.8.2016 od Romana Marie Jokelová

„Krásy přírody“ – Petr Pazour

Petra jsem poznala asi před rokem přes Fujifilm. Petr fotí krajiny, a když se na jeho fotky podíváte, nejsou jen barevné, pěkné, koukatelné, líbivé, prvoplánové… Je v nich něco víc. Je v nich srdce i přemýšlení člověka, který držel fotoaparát. Je v nich něco z jeho osobnosti. Trocha klidu, trocha emocí, trocha pohody, trocha touhy, trocha světa, trocha čistoty, trocha prostoty. Petrovy fotky jsou ukázkou dokonalého, precizního snoubení řady esencí, jež tvoří čistý celek.

Petr není profesionální fotograf. Focení je jeho koníček, je to život, který žije mimo za dveřmi kanceláře. Je to svět, který prožívá naplno a kterým se nechává prostoupit. Jeho fotografie v sobě ukrývají harmonii a něhu zároveň. Je strašně zvláštní toto říci o krajinné fotce, ale pro mě opravdu není jen prvoplánově krásná. Je o vztahu, který Petr chová k přírodě.

Petře, ještě jednou ti děkuji za kompas.

Ahoj Romano, než se pustíme dál, rád bych Ti poděkoval za pozvání a důvěru. Je skoro neuvěřitelné, kde všude Tě potkávám. Klobouk dolů. Čtenářům bychom měli asi trochu osvětlit ten kompas. Tak tedy vězte, že Romana se chystá vyrazit na trochu delší čas do světa. Což je skvělé. Chvilku jsem přemýšlel, co bych jí mohl na tu cestu dát s sebou. Nakonec jsem vytáhl ze svého fotobatohu malý kompas, který již hodně let vozím na svých cestách po světě. Věřím, že ať se Romča vydá kamkoli do světa, ručička kompasu ji bude vždy se štěstím provázet. A až bude ten správný čas, ukáže jí i cestu domů…

petrpazour-afop-gear-1

Petře, u tebe je opravdu vidět a cítit fascinace krajinou, co tě na ní uchvacuje?

Na začátek hned těžká otázka.

Víš, ono se to těžko definuje. Mám pocit, že je to odjakživa tak nějak ve mně. Možná je to nějaký atavismus lovce, který mě nutí vyrážet do krajiny, i když dopředu nevím, jestli se s nějakým úlovkem vrátím. Ač se toho v krajinářské fotografii nechá hodně naplánovat, konečné slovo má vždy Příroda a záleží jen a jen na ní, jestli mě k sobě pustí nebo ne.

Často si také říkám, že je to tím, kde jsem se narodil. Pocházím z Podblanicka, což je úžasně rozmanitá zvlněná krajina, které vládne bájná hora Blaník. To ona patřila mezi první náměty, které jsem začal fotografovat, když jsem v deseti letech dostal od rodičů svůj první fotoaparát.

Faktem ale je, že mám rád, když se z každodenního shonu vymaním a vyrazím s foťákem ven. V přírodě má vše své tempo a je skvělé stát se toho součástí, naučit se vnímat nálady, které to dané místo provází a když se vše sejde, propojit to do výsledné fotografie. Miluji to mrazení, když se dívám do hledáčku a ani se mi nechce věřit, že to, co tam vidím, se opravdu děje a já jsem toho součástí. Pak se ozve cvak a já vím, že to tam je.

petrpazour_afop_02

Fotíš krajinu, která se před tebou na cestách otevře, nebo se vydáváš do krajiny, o které víš, že ti poskytne krásný pohled a posléze i fotografie?

Naštěstí zatím najdu čas na obojí.

Krajinářská fotografie je hodně o plánování. Když se rozhodnu vyrazit fotografovat, plán mám většinou již v hlavě, samozřejmě v závislosti na podmínkách, které mají být, kam jet na svítání, kde fotit přes den a jaké fotogenické místo mě připraví o večeři :-). Mé rozhodování hodně ovlivňuje počasí, takže si někdy připadám být více amatérským meteorologem, než fotografem. Naštěstí máme dneska k dispozici úžasné nástroje, které mi v tomto velmi pomáhají.

Nicméně, přes všechno to plánování, sem tam vyrazím do krajiny bez konkrétního cíle a nechávám se překvapit. Někdy se vracím s prázdnou, jindy s poznámkami v hlavě, že se na dané místo musím vrátit, až budou takové či onaké podmínky a někdy se zadaří a tuším, že mám na kartě poklad.

Často se mi toto stává při cestování. Udělám si před cestou rešerši, kam bych se měl určitě podívat, ale nakonec mě dostane nějaké neznámé místo, které potkám náhodou cestou.

petrpazour_afop_03

Jaká krajina je pro tebe fotogenická, neboli, kde fotíš rád?

Každá krajina má něco do sebe. Jde jen o to najít cestu, jak to něco, co ji charakterizuje, nebo na mě působí, dostat do fotografie. A ideálně ještě v takové míře, aby to působilo i na nezúčastněného diváka. Možná to je ta výzva, která mě na krajinářské fotografii láká. Pro mě je fotogeničnost krajiny úzce spjata s mou vnitřní náladou. Proto mě to někdy táhne do hor, k vodě, sopkám nebo do pouště. A sem tam do té krajiny pustím i člověka, který je pro mě jinak silně rušivým elementem.

petrpazour_afop_05

Nabízí ti česká krajina stejné uspokojení jako zahraniční?

Dobrá otázka.

Čím více jezdím po světě, tím více si vážím toho, co máme doma. Třeba taková na první pohled banální věc jako to, že máme čtvero ročních období.

Když jsem byl loni ve Francouzské Polynésii, což je pro mnoho lidí vysněný ráj, potkal jsem se tam s úžasnou dámou, která má české kořeny, a ta mi vyprávěla o svých vzpomínkách na její vzdálenou domovinu. Bylo to o procházce v podzimní záplavě barevného listí, které křupalo pod každým jejím krokem. Věc, kterou tady zažíváme všichni rok co rok. Ale jak ona sama říkala, pro ni je to něco nezapomenutelného, neb u nich je jen modrá a zelená.

Mám rád takovéto drobné vracení se na zem :-).

Česká krajina často není prvoplánově krásná, ale když k sobě člověka pustí, tak je to skvělý pocit. Proto mám třeba u nás nejblíže k Šumavě, která mi často přijde jako otisk mojí duše. Fotím ji už přes dvacet let, ale přesto se tam každý rok vracím.

petrpazour_afop_06

Vztah k přírodě v tobě musel být vždycky, jak jsi sám řekl. Pamatuji si, jak jsi mi vyprávěl o svém vztahu k astronomii, můžeš prosím tě své časy na hvězdárně a toulání se po obloze s hledáčkem u oka přiblížit i čtenářům?

Astronomie, stejně jako fotografie, mě zajímala od malička. Pamatuji si na skvělé prázdniny na svazích Jizerských hor, kam jsme jezdili ke známým do starodávné roubenky bez elektřiny, kde jsem každý večer, po partičce vrchcábů u petrolejky, usedl na temné zápraží a díval se na záplavu hvězd. Máma mě učila poznat jednotlivá souhvězdí i najít bludné hvězdy – naše planety.

Na naší vlašimskou Hvězdárnu mne nepřivedla žádná bludná hvězda, ale nádherně rozcuchaná vlasatice – kometa Bradfield. Bylo mi necelých čtrnáct let a rázem se mi změnil svět. S trochou hudební nadsázky se dá říci, že Holky z naší školky narazily do Zdi od Pink Floyd. Bylo to neuvěřitelné dobrodružství, které mě zcela zásadně ovlivnilo na celý život.

Ještě dneska cítím vůni hvězdární fotokomory, která se choulila do načervenalého hávu, když jsem nejistou rukou ponořil svůj první fotopapír do misky s vývojkou a pak již jen se zatajeným dechem sledoval, jak se z ničeho na bílém papíře tvoří obraz. Tak vznikla má první vlastnoruční fotografie. Nebyla rozhodně dokonalá, spíše taková nevyvážená šedivka, ale pro mě měla cenu zlata.

Na Hvězdárně jsem se naučil hodně o světle a kompozici. Jako podpora přednášek se často používala různá audiovizuální pásma – což v té době bylo propojení promítání diapozitivů spolu s hudbou. K černobílé fotografii jsem si tak přidal barevnou fotografii na diapozitivní materiál. Dodnes si myslím, že je to nejlepší učební materiál. A to ze dvou důvodů. Diapozitiv nezná nic jako možnost ořezu, protože se promítá celé políčko. Zároveň je to velký prevít na expozici. Když se přeexponuje, je bledý a když podexponuje, tak je tmavý jako bota. Ani kompozice, ani expozice se nedá opravit. Zkrátka, buď to tam je, nebo není. Byla to skvělá škola.

petrpazour_afop_08

Když se chystáš fotit noční oblohu, není to jen o tom si sbalit stativ, foťák a vyrazit. Jak se na noční focení připravuješ a co máš ve svém batohu? 

A víš, že skoro jo? 🙂

Ono hrozně záleží, jestli vyrážím fotit noční krajinu s hvězdnou oblohou anebo jen nějaké hvězdné objekty. Na to první, což je většina mých motivů, většinou stačí stejná výbava jako ve dne, jen se musím hlídat, abych z objektivů sundal filtry. Na to druhé přibalím ještě malou přenosnou montáž, která umí navádět fotoaparát za pohybující se oblohou. Do složitějších klimatických podmínek pak ještě přibaluji vyhřívání objektivů a další drobnosti. Já ale nejsem astrofotograf v pravém slova smyslu. Špičková astrofotografie, i na amatérské úrovni, dneska vyžaduje hodně specializované vybavení. To mě neláká.

Mě baví zasazovat hvězdnou oblohu do krajiny, protože je její nedílnou součástí. Jen se nám ty hvězdy díky všudy přítomnému osvětlení pomalu ztrácí z dohledu.

petrpazour_afop_09

Stane se ti někdy, že se někam vydáš, chceš tam fotit, ale nakonec foťák ani nevytáhneš?

Není to často, ale stává se to. Asi nejčastěji jsem to zažil na Chalupské slati na Šumavě. Je to profláknuté místo, které každý rok navštíví tisíce lidí. Když jsem se tam před mnoha a mnoha lety dostal prvně, tak se mi v hlavě zrodil obraz, jak jsem to místo vnímal. Trvalo to devět let pravidelných a neúspěšných návštěv, než se mi to povedlo. Často jsem tam ráno seděl na lavičce, poslouchal cvrkot, popíjel čaj a foťák ležel schovaný v brašně vedle mě. Ale nelituji žádné návštěvy, protože když se to pak sešlo, jak mělo, byl jsem připravený cvaknout.

A taky mě to naučilo jednu věc. Tak nějak mám pocit, že Příroda to naše plahočení krajinou sleduje, a když se člověk nevzdává, tak mu sem tam za odměnu připraví opravdové divadlo.

petrpazour_afop_10

Lituješ někdy okamžiku, kdy s sebou nemáš fotoaparát?

No jéje. Naštěstí od doby, co mám Fujinku, se mi to nestává často. Spíš mě ale štvou jiné situace. Když se něco zajímavého děje a já jsem prostě na špatném místě. Takto jsem tloukl hlavou do zdi loni v březnu, když jsem byl na služební cestě na Balkáně a nad Českem se rozzářila nádherná polární záře. To mi bylo opravdu ouvej, protože lovit polární záře nad naší republikou mě baví.

Ale co, mělo to tak být.

Nicméně, je třeba dodat, že se mi opět potvrdilo to pravidlo o odměně, o kterém jsem mluvil před chvilkou. Za devět měsíců poté jsem měl možnost fotit polární záři nad Šumavou a byl to úžasný zážitek.

petrpazour_afop_11

Krajinná fotka je o emocích, stejně jako jakákoliv jiná fotografie, jenže je i o technice a doplňcích, které k ní použiješ. Co je pro tebe nezbytností a proč, a v jakém programu fotografie upravuješ? 

Asi to bude znít divně, ale hlavní nezbytností pro mě je, že ten svůj foťák musím mít rád. Focení je pro mě hodně o vnitřních pocitech, emocích. Nejlepší fotky často udělám v době, kdy mi je uvnitř nejhůře. Pak ocením to, že mám k tomu parťáka, se kterým nebojuji.

Loni jsem po skoro třiceti letech udělal radikální krok a opustil velké zrcadlovky. Zamiloval jsem se předtím do malé kompaktní krásky, které důvěrně říkám Fujinka – Fuji X100S. Bylo to pro mne jako zjevení. Ocitl jsem se rázem v jiném světě, který mě nenutil vláčet těžké fotobatohy a místo toho jsem do krajiny vyrážel s malým “chlebníkem”. Canon EOS 5D Mark III s elkovými skly zůstával čím dál častěji doma v batohu a padal na něj prach. Fujinku jsem časem doplnil o nejnovější model Fuji X-Pro2 a čtyři kompaktní pevná skla Fujinon 14, 23, 56 a 90mm a to je vše, čím teď fotím.

V krajině stále hodně využívám filtry, takže nevyrážím bez polarizačních (používám Hoya HD), přechodových či ND filtrů LEE. V poslední době jsem si oblíbil i infračervený pohled na svět, tak jsem přibalil i ten.

Celé se mi to vejde do brašny Domke F-6 a když doplním náhradní baterie, vodováhu a kabelovou spoušť, neváží to více než 3,5 kilo. Nádhera.

Pro můj způsob fotografování krajiny je zcela zásadní i kvalitní hlava a stativ, který mi umožní fotit za všech možných i nemožných podmínek. Za ta léta jsem se nakonec dopracoval ke stativu Gitzo GT 3531S a geniální kulové hlavě RRS BH-55.

Fotografie zpracovávám na iMacu v programu Capture One od společnosti Phase One. Je to trochu svérázný program, ale když si na něj zvyknete, dává špičkové výsledky. V drtivé většině případů v něm udělám všechny úpravy, které potřebuji, a na Photoshop tak zůstávají pouze případné složitější retuše a tisk. Pro převod fotografie do černobílého hávu používám program Silver Efex Pro 2.

Fotografie si doma sám tisku na pigmentové tiskárně EPSON, protože tak nějak mám stále nejraději, když se na fotky dívám na papíře.

petrpazour_afop_12

Tvé fotografie jsou o barvách, což je u krajinné fotografie poměrně logické, ale z doby nedávno minulé si pamatuji na sérii, která byla černobílá a tak nějak infra, byla naprosto dechberoucí, jak vznikla a proč bw? 

To mám radost, že sis všimla. Černobílou fotografii miluji. Ostatně jsem na ní vyrůstal. Ač fotím hodně barevně, občas se mi v té mé makovici něco přepne a pak vidím jen černobílé motivy. Nevím, jestli to znáš, ale ač se dívám na barevnou krajinu, tak ji podvědomě vnímám černobíle. No a již nějaký čas jsem zase přepnutý do black & white. Do toho mám teď kupodivu takové pozitivní tvůrčí období, tak jsem hledal způsob, jak to promítnout do výsledné černobílé fotografie. A našel jsem ho ve světě naším očím schovaném, ve světě infračerveném. K takové fotce je ideální slunečný den, což bylo dříve často období, kdy jsem nevytáhl paty. Teď pobíhám krajinou, klidně i kolem poledne, a snažím se najít ty správné motivy. Je skvělé, že se můžu učit stále něco nového.

petrpazour_afop_13

petrpazour_afop_14

petrpazour_afop_15

Přidat reakci