„Nikon fotografové“ – Marek Musil

30.11.2016 od Romana Marie Jokelová

„Nikon fotografové“ – Marek Musil

Marek Musil je český fashion fotograf a fotograf, který spolupracuje jako lektor se společností Nikon. Jeho cesta k fotografii začala přes hudbu. Na svůj první pořádný fotoaparát si vydělal v Izraeli. Fotit začal díky fashion fotce na 35mm, 50mm ho moc nebavilo, proto se s tímhle ohniskem naučil fotit tak, že se z něj stal Markův záklaďák. Rád testuje novou techniku různých značek, a to i přes to, že na Nikon fotí již pátým rokem.

Svou dráhu fashion fotografa zahájil v New Yorku, kde se živil focením testů. Takhle podle něj začíná 90 % fashion fotografů. „Dali mi modelku a fotil jsem „new face“, pro různé agentury. Tím jsem si vydělal alespoň na nájem na Manhattanu, který byl dost drahý. Když fotíš rok, dva testy měsíčně, tak se naučíš dělat módní fotku.“. Pro fotografa je to takový přirozený krok k módní fotce, naučí se pracovat s návrháři a celé se to tak propojí a pozvolna dojde k focení do módních magazínů.

Marku, máš poměrně netradiční web, vím, je staršího data, ale docela mě bavil. Sice jsem se vztekala v galeriích, ale nápad fajn a není přes šablonu. Budeš pracovat na novém webu?

Pár let jsem měl takový čtverečkovaný web, a když jsem se vrátil ze států, dával jsem nový web dohromady u piva s grafikem Tomášem Pajchlem. Víceméně je ten web z 80 % jeho práce a zbytek jsou mé nápady. Michal Zajeroš, můj kodér, mi říkal, že uděláme nový web, ale já mám tenhle rád. Vím, že je starý, ale líbí se mi vizuálně. Teď jsem si dokonce koupil novou doménu marekmusil.photo.

Aktualizuješ si portfolio na webu nebo jsi další fotograf, pro kterého je to tak strašně náročné?

Dával jsem tam reklamní zakázky, ale jinak nejsem schopný ho updatovat, i přes to, že na to ty fotky mám.

7a

Jak to máš se sebepropagací?

Snažím se být na FB. Když jsem si dělal web, nařídil mi Michal, abych si zařídil fan page, dva roky jsem se odhodlával tam něco dát, pak jsem to vzdal. To stejné bylo s Instagramem, i když k tomu jsem se pak vrátil.

Co se týče cílené sebeprezentace, tak to moc neumím. Všechno, co mě baví, dávám na svůj osobní FB profil. Asi mě trochu „zkazil“ český byznys a tendery na fotografy – když se má fotit nějaká reklama a je na ní vyhlášený tender, tak mě poptá agentura a já pak dělám pro každou zakázku něco jako reklamní projekt. V PC mám připravené prezentační PDF o 10-20 fotkách, které doplňuji o potřebné informace, dokonce tam mám i nové fotky, které nemám ani na webu. To je taková moje prezentace, kterou nikdo nevidí, ale na základě toho dostávám práci.

Jsi tedy v nějaké agentuře?

Čtyři roky jsem dělal s Film Servisem, nedávno jsem s nimi skončil. Teď jsem na volné noze, sám na sebe. Spolupracuji asi se třemi produkcemi, reklamní agentury, které mají produkci, většinou volají sami. A když je to nějaká velká reklamní zakázka, tak si na to najmu produkci. Zavolám třeba klukům z Pink production, jestli mi danou zakázku nechtějí zprodukovat.

Tak trochu už jsi mi odpověděl na mou původně plánovanou další otázku, jak to máš s velkými zakázkami, kde potřebuješ i produkci – řešíš si to sám nebo to někomu zadáváš?

Malé zakázky zvládám sám, mám připravené nějaké smlouvy, a tak by mělo být vše v pořádku. Když je to větší, několikadenní zakázka, je lepší to někomu přenechat. Je skvělé, že se o nic nemusíš starat. Předně pak právně. To se týká například i nynější výstavy projektu Burning Man v Nikon Gallery, pro kterou jsem si fotky sám vyfotil, zaplatil jejich výrobu, ale o propagaci jsem požádal kamaráda Martina Nováka, který pracoval v produkci v časopise. A umí tu práci skvěle.

 Do kdy tvá výstava trvá, zvládneme ještě čtenáře pozvat?

Bohužel trvala pouze do 20. listopadu. Původně jsem chtěl vystavovat Kubu, ale nedostal jsem v tu chvíli fotografické vízum a nemohl jsem jí tedy dofotit. Takže teď přijďte na Burning Mana a někdy příště snad i na Kubu.

02

Viděla jsem u tebe na webu pár černobílých fotek, fotíš běžně fashion i b&w, nebo převažuje barva?

Když jsem začínal s módní fotkou, snažil jsem se fotit foto testy černobíle, protože to zahraniční agentury zkousnou. U nás je ale strašně málo časopisů, které b&w fotku vezmou. Sem tam se to  stane, například u portrétů pro časopisy jako jsou Bazar, Elle, nebo pánský fashion magazín Esquire. To byl vlastně jediný časopis s pánskou fashion na českém trhu. Naštěstí tu vznikají i nové panské časopisy jako je ElleMan nebo Muži v Česku.

Já se na to ptám fashion fotografů poměrně často, ale ne každý má, jako ty, srovnání se zahraniční scénou. Nakonec i každý odpoví jinak… Proč myslíš, že se časopisy u nás v ČR vyhýbají b&w fotografii?

Problém je s inzerenty. Když se fotí nějaké fashion story do magazínu, máš tam třeba tři módní značky (kabát, boty, kabelka…) a ti inzerenti chtějí, aby to v časopise vypadalo tak, jak to  vypadá ve skutečnosti, navíc, i kdyby to jeden zkousl v b&w, pořád jsou tam dva další, pro které je důležitá barva, proto ve fashion magazínech převažuje barva. V některých časopisech se to snaží chápat a dají ti volnou ruku, ale jinak je to stále o řeči peněz. Dá se to trochu bagatelizovat tvrzením „lepší časák, více možností“.

Jak dlouho ti trvalo dostat se do momentu, kdy ti klienti začali dávat volnou ruku?

Já si myslím, že to jde v časopisech celkem rychle. Když už tě vezmou, tak po tobě chtějí nějakou invenci – tím to začíná. Poté přijde období, kdy tě zkouší – dávají ti menší zakázky. A pak získáš volnou ruku a důvěru. Tohle bývá standardní proces.

Já jsem to měl trochu jinak. Když jsem přijel ze Států, rovnou jsem skočil do focení fashion story. Fakt, že jsem žil dva roky na Manhattanu a dva roky v Miami, mi hodně pomohl. Měl jsem portfolio nabouchaný fotkami z posh míst (a to šlo jen o testy) a hned jsem na své první focení pro časák dostal herečku Kateřinu Hrachovcovou. Za to mě pak místní fotografové neměli rádi. Pak jsme se ale skamarádili a bylo to fajn J.

Jak ses vlastně dostal k fotce? Z hudebníka, rockera, je módní fotograf…

Hrál jsem na Moravě v kapele, kde se pořád pilo, hulilo, a mně to nějak nestačilo. Už před tím mě bavilo si cvakat, ale tím, že jsem v kapele netvořil žádný repertoár a v podstatě jsem neměl důležitou funkci, jsem začal fotit. Přivedl mě k tomu kamarád, který fotil koncerty, i naší kapelu. Tenkrát mi dal první foťák táta, nejdřív Zenita, potom Praktiku a na cestě k fotografii mi pomohl tím, že mi později koupil i zrcadlovku.

V roce 1998 jsem se úplně vykašlal na muziku a odjel jsem s kamarádem do Izraele. Pracoval jsem za barem a dělal dekorace klubů, díky tomu jsem si vydělal na lepší foťák. Původní plán byl ale takový, že kamarád o Izraeli něco napíše, já něco nacvakám… Nakonec jsem tam žil tři roky. Až když jsem se z Izraele vrátil, to mi bylo třicet, tak jsem začal fotit cíleně. Rozhodl jsem se, že se tím budu živit. Po půl roce v Čechách jsem dostal zelenou kartu do Ameriky, kam jsem vlastně vůbec nechtěl (žádost za mě podala tehdejší přítelkyně, která jí nakonec nedostala), a byly z toho dva roky na Floridě. Vrátil jsem se do Prahy, že tady budu fotit, a bum, New York a další dva roky tam.

A co bylo dál už jsem říkal, přijel jsem z Ameriky s nějakým portfoliem a začal pracovat jako fotograf v ČR.

Stát se fashion fotografem dříve znamenalo být nejprve asistentem nějakého fashion fotografa, je tomu tak ještě dnes, a nebo jsou fotografové příliš opatrní?

V Americe to tak funguje normálně, jdeš do nějakého studia a tam si vytvoříš dvouletou praxi a učíš se od velkých jmen. U nás tomu takhle bylo v 90. letech. Dneska je ale v ČR strašně málo příležitostí k tomu, abys vyrostl v nějakém studiu. Na druhou stranu, v Americe to funguje, ale je sakra těžké se tam dostat. Navíc pravda je často taková, že studenti na stáži dělají rok zadarmo a víceméně nosí celou tu dobu jen těžkou tašku fotografa…hlavně dnes je fashion fotograf už i ten, kdo si udělá na webu módní blog a píše o tom a do toho fotí:-)))….ale proč né? pokud to ten človíček děla dobře a lidi okolo to baví, tak je to v přádku, já mu fandím.

 

 

 

Přidat reakci