“Nikon fotografové” – Petr Slavík

23.11.2016 od Romana Marie Jokelová

“Nikon fotografové” – Petr Slavík

Ne vždy dělám korekce rozhovoru s „takovým“úsměvem. Tentokrát tomu tak ale bylo. Krásná čeština Petra Slavíka, ambasadora značky Nikon, mě nesmírně potěšila. Navíc mě rozhovor s ním přenesl na místa, kde jsem ještě nebyla, ale jednou snad budu. Petr Slavík je bojovníkem za přírodu a zvířata. Draží své fotografie, aby pomáhal v její záchraně, a spolupracuje s vědci v boji za záchranu krás naší Země.

Aktuálně se Petr věnuje natáčení filmového projektu Ve stopě predátora, což je série dokumentárních filmů o fotografovi přírody, který jde ve stopě největších divokých šelem. Režisérem tohoto dokumentárního cyklu je Petr Kašpar. Pilotní díl se natáčel v divoké jihozápadní Brazílii v Pantanalu, největší bažině naší planety. Z fotek a traileru, který jsem mohla vidět, jsem si jistá, že to bude dobrodružná a povedená série!

kamchatkabrownbear002

Dobrý den, Petře, opravdu Vás v tom, co budete dělat jako dospělý, ovlivnily filmy typu Lvice Elsa? Přijde mi to až takové pohádkově krásné…

Dobrý den, Romano, chápu, že to zní jako kecy, ale ten film a hlavně kniha určitě ovlivnily můj vztah k přírodě a staly se takovým počátkem lásky (tehdy samozřejmě platonické) k Africe. Nebyla to jen Elsa či levhartice Penny z pera Joy Adamsonové, ale i snové příběhy z divočiny od E.T.Setona či romány J.O.Curwooda. Těch knih byla spousta. Kdybych si dnes, asi ještě stále nedospělý, měl vybrat, čí život bych chtěl žít, byl by to život George Adamsona. To asi vysvětluje míru ovlivnění.

K přírodě jste tedy inklinoval už v dětství, jak to ale bylo s focením?

Asi nebudeme počítat za focení pronásledování mého černého kocoura s foťákem sovětské výroby o prázdninách mezi první a druhou třídou? Nějaká potřeba zaznamenat zážitky přišla až s cestováním. Bylo to ale jen cvakání. Tehdy jsem se toulal po světě, kdykoliv jsem vydělal nějaké peníze, a foťák byl jen něčím v batohu. Za počátky snahy něco vyfotit, tak aby to vypadalo jako předobraz v mé hlavě, může zase Afrika.

Kdy jste se vydal na svou první cestu do Afriky, jaká byla očekávání a jaká byla realita?

Moje první cesta do Afriky také neměla jako hlavní cíl fotografování. Chtěl jsem se podívat na vrchol Kilimadžára. A když už je člověk v Africe, tak si přece nenechá ujít safari. Tak jsem „drtil“ zvířata půjčenou zrcadlovkou hlava nehlava, bez ponětí o kompozici či cloně a času. Trochu průšvih byl, že prvním navštíveným parkem (když pominu Kilimandžáro) byl Lake Manyara. Rozsekal moje romantická očekávání o divočině. Směrovky typu „Hippo Pool“ v mé vysněné Africe neměly co dělat. Pak přišlo Serengeti a kráter Ngorongoro. Na pláních Serengeti na mě dýchla ta MÁ Afrika. Vracím se do ní už čtrnáct let a našel jsem i místa, která jsou ještě stále jako vystřižená z románů mého dětství.

yacare001

Jaké pocity provázely Vaše začátky? Obavy, respekt, nadšení…

Asi touha. Touha být dobrý, udělat tu super fotku, hned, teď…S odstupem času mi to přijde až směšně hloupé. Před mnoha lety mi jeden člověk po úplně plonkovém dni v džípu řekl: „Dokud budeš tak zoufale chtít, nikdy nic pořádnýho nevyfotíš!“. Tak jsem začal víc otvírat srdce a míň mačkat spoušť. Nechci, aby mi foťák sežral vše, co mám možnost vidět.

Měl jste nějaké fotografické vzory?

Asi Franz Lanting. Závidím jeho generaci dobu, kdy začínali.

Na svých cestách musíte pozorovat i stopy člověčí, jejich zásahy a devastace, je to opravdu tak moc patrné, jak se říká? Máte tendenci proti tomu právě fotkou nějak bojovat?

Jsou státy, které pochopily, že ochrana divoké přírody je pro ně výnosnější, než třeba jednorázový odstřel. Jiní buldozery rozhrnují kopce do chráněných mangrovů, aby zde vznikaly továrny na výrobu palmového oleje. Viděl jsem i místa, kde sama zvířata devastují krajinu a tím ji zcela přetvářejí… To umí skvěle sloni. Snažím se fotografiemi podporovat výzkum i ochranu ohrožených zvířat, jak to jen jde a když to jde. Na Filipínách jsem pracoval s doktorkou Řehákovou na záchraně nártounů. Se Standou Lhotou zase na výzkumu primátů na Borneu. Cesty si hradím sám a fotografie projektům poskytuji zdarma. Občas dělám na vernisážích aukce, výtěžek pak podporuje chov ohrožených druhů. Třeba sněžných levhartů. Jsem velmi hrdý na to, že peníze z dražby mých fotek podpořily i projekt nadace UNICEF.

Musím smeknout! V čem Vám jakožto wildlife fotografovi jde naproti technika od Nikonu a v čem Vám spojení se značkou pomohlo?

Když je značka známá po celém světě ochotná spojit vaše jméno se svým, je to samozřejmě velká čest. Na druhou stranu obrovská zodpovědnost, abych takzvaně „neudělal ostudu“. Tak se snažím ji nedělat. Nikon mi zapůjčuje fotografické vybavení na všechny mé expedice, včetně top novinek, které se objevují na trhu. V současné době je i hlavním partnerem mého filmového projektu Ve stopě predátora. Série dokumentů popisuje dobrodružství fotografa přírody při jeho cestách za největšími šelmami planety.

Petře, a kdy bude projekt k vidění?

V současné době probíhá intenzivní jednání s televizí. Pravděpodobný termín vysílání je jaro 2017.

Jakou techniku a objektivy používáte na svých cestách?

Z předchozí otázky je jasné, že jsou to těla i objektivy značky Nikon. Většinou záleží na cíli expedice. Díky mému zaměření se nevyhnu dlouhým sklům. Nejraději mám 400mm/2.8 VR. Do batohu přidávám 70-200mm/2.8 VR a 24-70mm/2.8, to jsou skla, která vozím skoro všude. Poslední cesty jsem odjezdil s těly D4s a D800. Teď jsem si oblíbil 200-500mm/f4 VR, který je do auta na safari ideální. Můžete ho mít položený na klíně a díky velikosti umožňuje snadnou manipulaci.

Jaké místo Vám zatím přišlo nejfotogeničtější a čím?

Já na místa moc nejsem. Většinou vyfotím krajinu, jen když je v popředí nějaké zvíře. Myslím, že pro krajinářskou fotografii nemám cit. Nádherná je Kamčatka. Kdybych chtěl fotit krajinu, určitě bych se znovu vrátil do Torres del Paine.

Když upravujete fotografie, je potřeba, aby byly co nejblíže realitě, i co se barevnosti týče, jaký je Váš obvyklý post proces?

To já dělám za trest. Vůbec mě to nebaví a z toho vyplývá, že v tom ani nejsem dobrý. Trochu ji vyčistím, zatahám za křivky… Když je fotka slušná, moc toho nepotřebuje. A když není? Je na klávesnici takové tlačítko s názvem „delete“. Nejdůležitější nástroj fotografa.

Přidat reakci