Tomki Němec – Tiché svědectví

6.7.2016 od Romana Marie Jokelová

Tomki Němec – Tiché svědectví

Víte, kdo řekl: „Vlastně pro mne dnes není až tak důležitá fotografie, ale spíš člověk, který ji udělal.”? Tomki Němec, a s tímto mi nezbývá nic jiného, než souhlasit. Doba je přesycená obrazy a jen těžko mezi nimi najít individuality…  

Jméno Tomkiho Němce je snad známo každému, kdo se byť jen trochu zajímá o fotografii. Je to osobnost úzce spjatá s osobou Václava Havla, jehož byl osobním fotografem. Tomkiho fotografie získaly mnoho ocenění, včetně Word Press Photo. Byly otištěny v mnoha světově známých magazínech a doprovází českou politickou scénu již po mnoho let.

Jeho fotografie jsou jako surový diamant. Skrývají v sobě hluboké poselství budoucím generacím, příběhy lidí, jež by měly rezonovat v nás samotných, stejně jako v našich potomcích. Jeho fotografie rozbuší srdce a vtáhnou nás do doby, kdy jsme ještě věřili tomu, že se naše země ubírá tím správným směrem. Nepřišli jsme o iluze, ale byli jsme postaveni tváří v tvář realitě, kterou jsme si sami vybrali. Vzpomeňme si s Tomki Němcem na Václava Havla, dobu očekávání, činů a lidskosti. Prohlédněme si svět, ve kterém slova nestačí, ve kterém je to především o příběhu tichého svědectví.

PORTRET - rok 1989

Portrét Tomkiho Němce z roku 1989, tedy doby, kdy začal fotografovat Václava Havla.

Dobrý den, Tomki, na svém Facebooku velmi intenzivně vzpomínáte na odkaz Václava Havla a ryzích osobností doby nedávno minulé, proč je podle vás důležité nezapomenout?

Já jsem se, asi jako mnoho z nás, kteří jsme zažili komunistický režim, těšil z nabyté svobody. Nenapadlo mě, že se po čtvrtstoletí budu muset intenzivně ohrazovat proti tendencím a trendům v rozdělené společnosti, jejíž političtí představitelé zařadili zpátečku a opustili směr a hodnoty, které jsou mi blízké a které jsem vždy zastával. Chci patřit na Západ a nevracet se na Východ.

Samozřejmě, že svět není ideální. Mnohé problémy Evropy i Ameriky, které mne netěší a které nás tíží, existují a není třeba před nimi zavírat oči. Nicméně “normálnost” spatřuji v zavedených demokraciích se všemi chybami, které je zužují. Opak cítím v postsovětském prostoru, který jsme opustili v roce 1989. Výrazným dílem k té změně napomohli oponenti režimu – lidé s morálním kreditem, kteří často obětovali vše, včetně svých životů. V Československu byl, jak známo, nejznámějším disidentem a později prezidentem Václav Havel. Reprezentoval principy, na  kterých stojí demokracie a vrátil nás tam, kam jsme patřili. Na to nehodlám zapomenout, ani se toho dobrovolně vzdát. Za naší současnou vládu se stydím, ale styděl jsem se i za jiné. Napříč stranami, napříč koalicemi. Nyní i v minulosti. Ideály počátku 90. let padly velmi rychle.

Praha, 19. prosinec 1989 - před budovou Federálního shromáždění - Občané požadují po zákonodárcích, aby byl prezidentem zvolen V. Havel

Praha, 19. prosinec 1989 – před budovou Federálního shromáždění – Občané požadují po zákonodárcích, aby byl prezidentem zvolen V. Havel

Fotografie má moc zastavit čas, myslíte si však, že může napříč dobou komunikovat ke všem stejně?

To já nevím. Fotografie je mnohovrstevnaté médium a má tolik žánrů a rozmělnění, že se již stěží orientuji. Osobně se věnuji převážně černobílému dokumentu, jde-li to tak specifikovat. Komunikace – vnímání fotografie – je přeci individuální pocitová záležitost a já netuším, jak působí na někoho jiného. Jistě, lze vypozorovat, že něco vzbudí pozornost a jistou míru zájmu, když je dílo skvělé. Bude-li se deset lidí dívat na stejný obraz, jistě v něm najde společné „vidění“, ale nevím, jestli se všech deset pocitově a názorově potká na všem, co na obrázku bude. To asi ne. A s dobou je to tak, že jí vnímáme zpětně jako časy, které jsme sami třeba neprožili, nebo je prožili jako mladí a časový odstup nám ukazuje něco, co už často není, co zaniklo či neexistuje a to nás do jisté míry fascinuje. Tedy alespoň mne.

008

Slovensko, 16. květen 1990 – Ružomberok – Občané očekávající průjezd prezidentské kolony

Máte pocit, že se vám skrze fotografie daří udržovat odkaz Václava Havla?

Ano, myslím, že jsem vytvořil poměrně ucelený soubor z období, které jsem s Václavem Havlem intenzivně prožíval a které bylo plné energie a překvapení. Podle reakcí jsem přesvědčený, že je to soubor silný a vyvolávající emoce. Přirozeně zde opět funguje čas a odstup, stejně samozřejmě jako skutečnost, že je Václav Havel již nedosažitelný…

Fotografie nám ho nevrátí, ale připomene, že byl v mnoha ohledech zajímavý a současně úplně normální člověk. Respektive tak jsem se ho snažil fotografovat.

015

Brno, 4. prosinec 1991 – Vila Tugendhat – V. Havel se zúčastnil jednání vlád o rozpočtech

Myslíte, že je možné, aby v současnosti fungovaly fotografie samy o sobě? 

Fotografie samy o sobě vždycky nějak fungují. Spíš jde o to, jak je vnímáme v tom množství, které nás obklopuje. Jak dlouho jí vnímáme a jak si jí pamatujeme.

Švédsko, 22. květen 1991 - Stockholm - Před slavnostní večeří s králem Carlem XVI. Gustafem při státní návštěvě Švédského království

Švédsko, 22. květen 1991 – Stockholm – Před slavnostní večeří s králem Carlem XVI. Gustafem při státní návštěvě Švédského království

Momentálně pracujete na knize o Václavu Havlovi, bude „pouze“ o fotografiích nebo se v ní dočkáme i nějaké (textové či obrazové) příběhové linie či doprovodných textů?

Kniha Václav Havel – Tomki Němec, Fotografie., je, jak je uvedeno v názvu, knihou fotografickou.

V  knize budou dva texty, které vyšly již před několika lety a které popisují jednak zásadní a první cestu VH do USA v únoru 1990. Druhý text je reportážní komentář toho, jak Tomki Němec ke štěstí přišel :). A pokud čas dovolí a podaří se dotáhnout do zdárného konce rozhovor, který se snažíme udělat, pak v knize bude i rozhovor. Nechtěl jsem mít v publikaci jakékoli texty od znalců života a díla VH, od politiků, historiků, spisovatelů, celebrit všeho druhu. Je to jednoduchá knížka s časovou osou, kde jsou fotografie řazeny tak, aby se odehrál příběh. Neřadím je přísně  chronologicky za sebou. Není to historická exkurze, kde by bylo potřeba striktně dodržovat časovou osu. Jde mi o fotografie a rytmus, nechci, aby se divák nudil.

Francie, 19. březen 1990 - Paříž - V. Havel převzal z rukou F. Mitterranda velký kříž Řádu čestné legie

Francie, 19. březen 1990 – Paříž – V. Havel převzal z rukou F. Mitterranda velký kříž Řádu čestné legie

Někde jsem četla, že svou práci nedáte z ruky, dokud s ní nejste úplně spokojený. Přesto mám pocit, že umělec či fotograf není se svou prací nikdy dokonale spokojen. Jak byste popsal stav, kdy své dílo uznáte za publikovatelné?

No, něco z ruky dát musím i když nikdy nejsem spokojený :).  Existuje touha být dokonalý, ale to mi nějak  nejde :). Když děláte třeba pro časopis, musíte trochu slevit, není možné vždy udělat skvělé věci – nedostanete čas, proto mne také vlastně spolupráce s časopisy přestala bavit. Není to tak, že by za to mohli lidé z redakcí, oni opravdu často bojují o přežití a jejich dobré nápady většinou končí  na financích, které jim majitelé vydavatelství nedají…  A fotografie je často, až na výjimky, chápána jako doplněk k textu. V Československém prostoru  se s novinářskou fotografií  hezky pracuje v týdeníku Respekt a Týždeň. Nicméně dobré časy, které jsme zažili ještě před 30 lety, nejen v „novinářské”  fotografii, jsou pryč.

017

Praha, 1991 – Pražský hrad – Oslava narozenin kancléře Karla Jana Schwarzenberga

O době, kdy jste začal dokumentovat Václava Havla, jste řekl, že to byla doba, kdy bylo možné všechno. Jak je tomu podle vás dnes?

Ano, ta doba byla divoká, rád používám expresivnější výraz – utržená ze řetězu. Rok 1990 až 1992 byl z mého pohledu fantastický. S rozdělením Československa a volbou českého prezidenta v roce 1993 přišli do úřadu už jiní lidé, s kterými jsem nezažíval dobu prvních let. A úřad prezidenta se stal běžným úřadem, což ani jinak být nemohlo. Václav Havel si zachoval svou „hravost” a humor, ale přeci jen to bylo už o něčem jiném. Dnes to musí pro fotografa být utrpení a nemá to nic společného, zda je na Hradě „Tenčionen” nebo jeho následovník „Buran”.

023

Praha, prosinec 1989 – Plakát na podporu V. Havla na prezidentskou kandidaturu

Nedostudovaný fotograf… Proč jste studium nedokončil – bylo to z důvodu vyššího zájmu?

Z Famu jsem odešel, protože to přišlo shora. Nechci tomu dávat větší rozměr, než to mělo. V té době jsem žil a kolem mě bylo spousty jiných, kteří se měli daleko hůř než já. To, že mě “systém” vyhodil, bylo ku prospěchu věci. Po revoluci jsem neměl potřebu dostudovat.

Slovensko, 1. červenec 1992 - Bratislava - V. Havel se zdraví s občany při svém posledním oficiálním pracovním pobytu v Bratislavě před rozdělením československé federace

Slovensko, 1. červenec 1992 – Bratislava – V. Havel se zdraví s občany při svém posledním oficiálním pracovním pobytu v Bratislavě před rozdělením československé federace

Začínal jste jako svatební fotograf, v čem to pro vás bylo přínosné?

Nezačínal jsem jako svatební fotograf. Byla to souběžná obživa se školou a poté, co jsem musel odejít z FAMU, jsem se tím přiživoval. Přínosné to bylo v několika rovinách – komunikace, pracovní morálka, odpovědnost, schopnost říct si o peníze, atd. A chuť to dělat jinak. Tehdy jsem vyráběl fotografické knihy z fotografií, které se ručně zvětšovaly. Pak jsem je musel ručně svázat/sešít, odnést do knihárny, kde je ořízly, poté vyrobit obal z plátna. Každá kniha byla originál. Svatebčané na knihu koukali jak z jara – měli příběh od ranního oblékání po večerní mejdan svázaný do knihy. Připomínám, že to byl socík, doba šedi, bez internetu a mobilů, tedy věcí, které dnes bereme úplně automaticky. Něco nafotíme, někam pošleme, přijde nám knížečka…

Fotografovat Václava Havla jste začal jako velice mladý fotograf, jak se díváte na práci současných mladých fotografů? 

Je  mi jedno, kolik komu je. Záleží jen na tom, co dělá a co tím říká. Jak ho to baví a naplňuje. Jedno je jisté – že dnes začínat, chytit se, je opravdu asi velmi obtížné. Naše generace v tomto ohledu měla štěstí. A omluvte mne – mnohému už asi  nerozumím, ale to jsou normální generační rozdíly :).

Slavkov, 28. říjen 1990 - Zámek Slavkov - V. Havel o přestávce dvoudenního jednání o ústavním uspořádání federace, jednoho z řady pokusů prezidenta přivést politické síly země k dohodě o budoucnosti Československa

Slavkov, 28. říjen 1990 – Zámek Slavkov – V. Havel o přestávce dvoudenního jednání o ústavním uspořádání federace, jednoho z řady pokusů prezidenta přivést politické síly země k dohodě o budoucnosti Československa

 

Náhoda, osud, existuje podle vás něco takového?

Osud spíš ano. Náhoda přeje připraveným. Nebo ne?

Co podle vás bylo při spolupráci mezi Václavem Havlem a vámi tím nejdůležitějším a zároveň tím, co znamenalo, že jste mohl světu ukázat reálný obraz bez pozlátka (ve srovnání se současností a honbou za hitparádou „dokonalých“ snímků)?

Ze strany Václava Havla tam musela jistě být veliká otevřenost a tolerance…

Václav mi nechával absolutní svobodu. Nic po mně nechtěl, nic nenařizoval či nemanipuloval. Mohl jsem fotit všude, ale já měl ostych, takže jsem mnoho věcí nefotil. Vždycky mi šlo o fotku jako takovou, ne o to, jestli je na fotce někdo více či méně důležitý, známý apod… Když jsem fotil v L.A. na večírku mezi hollywoodskými hvězdami, neudělal jsem tam nic jiného, než fotozáznam. Ani jedna fotka nemá přesah, maximální hodnota pro bulvár, který nesnáším. Hodnota zero. A byli tam lidé jako Jack Nicholson, Belafonte, Arnold Schwarzenegger, Sidney Poitier, Miloš Forman, Steven Spielberg… Prostě jsem neudělal ani okno. O pár dní později, v úplně obyčejné situaci kdesi na vesnici, jsem udělal fotografii, která mne naplňuje.

Ostatní z kanceláře prezidenta byli vstřícní lidé. Nechali mě dělat, co jsem chtěl. Souviselo to s dobou a prostředím, ze kterého do úřadu přišli. Byli to svobodní lidé, respektive svobodně uvažující, takže netrpěli samožerstvím a důležitostí.

Izrael, duben 1990 - Jeruzalém - V. Havel při návštěvě památníku Yad Vashe

Izrael, duben 1990 – Jeruzalém – V. Havel při návštěvě památníku Yad Vashe

Výběr fotografií do knihy proběhl z více než 67 tisíc fotografií, běžný člověk si podle mě vůbec nedovede představit, jaká práce za tím vězí… Můžete jí trochu přiblížit a říci, čím se řídil finálový výběr a zda byla volba otázkou citů či racia v podobě informací, jež v sobě fotografie ukrývá.

Těch dobrých fotografií v poměru vyfoceného je jako šafránu. Náročné je to množství několikrát projít, vytřídit a zároveň se snažit nepřehlédnout něco podstatného. Pracujeme na tom tři – Michal Hladík, Jan Zachariáš a já. I po třetím kole jsme některé fotografie přehlédli. Trvalo to měsíce, než jsme maketu postavili. Je to zdlouhavý proces, já osobně rád pracuji s fotografiemi na papíru, než listováním v počítači. Takže děláte tisky, předvýběr. Výběr z předvýběru. Výběr z výběru a furt to hrnete dál. Až jednoho dne řeknete a dost, takhle ten příběh je. Samozřejmě, že dochází k výměně názorů, vyhazujete i pěkné věci, protože všechno do knihy dát nemůžete. Řídím se pravidlem, že méně je více. Hlavně aby to nebylo ukecaný. V tom jsme se všichni potkali. Na knize pracuji přibližně rok.

Na čem budete pracovat až vydáte knihu, máte vůbec kapacitu nad tím dopředu přemýšlet?

Nějaká výzva tu je… Než bude hotová tato kniha, tak zůstanu prozatím jen u té výzvy :).

Neplánujete nějaké workshopy? Myslím, že by o ně byl nebývalý zájem!

Zatím jsem pohlcen přípravou knihy a chci, aby vše dobře dopadlo. Termín mne tlačí a je mnoho lidí, kteří si již knihu předobjednali a zaplatili. Vůči nim cítím maximální odpovědnost a tudíž teď na workshopy nemyslím. Uvidíme na podzim…

011

Portugalsko, 14. prosinec 1990 – Cabo da Roca – V. Havel na pobřeží Atlantického oceánu poblíž nejzápadnějšího výběžku evropského kontinentu

„Knihu vydávám vlastním nákladem; distribuce knihy bude uskutečněna převážně bez prostředníků, aby výsledná cena byla pro všechny zájemce přijatelná. Každý si bude moci knihu objednat přes internet – online, přímo ode mne.”

05

Přidat reakci