Lokalita berlínského Teufelsbergu mne lákala už od momentu, kdy jsem se o ní dozvěděl. Jeden z mála přírodních kopců, na kterém v době studené války vyrostla odposlouchávací základna NSA, je v dnešní době z pohledu své zpravodajské funkce už dávno mrtvý a objekt postupně chátrá.

Lokalita berlínského Teufelsbergu mne lákala už od momentu, kdy jsem se o ní dozvěděl. Jeden z mála přírodních kopců, na kterém v době studené války vyrostla odposlouchávací základna NSA, je v dnešní době z pohledu své zpravodajské funkce už dávno mrtvý a objekt postupně chátrá. Ale díky unikátní konstrukci kulatých hliníko-laminátových střech, které kdysi skrývaly velmi citlivé vysokofrekvenční antény, je stále zajímavým místem i na pohled, natož pak na fotografování.

Objekt je dnes v soukromých rukou, původní plány na jeho přestavbu v multifunkční obytný komplex spojený s hotelem vlastníkovi skrz veřejný odpor Berlíňanů nevyšly. Jak jsem již uvedl, jedná se o jeden z mála přírodních kopců v jinak naprosto plochém Berlíně a představa, že se oblíbená výletní lokalita promění v komerční prostor, prostě Berlíňany nelákala. Focení objektů v soukromém vlastnictví s sebou ale přináší úplně jiná pravidla než veřejný prostor. Povolení vlastníka ke vstupu do objektu, povolení k nekomerčnímu použití fotografií, technické zajištění vstupu a s tím spojená spousta dalších formalit před tím, než vůbec vytáhnete fotoaparát. Zařídit tohle všechno se nedá během čtyř dnů, které jsem měl v Berlíně k dispozici.

Takže to volalo po kreativním přístupu a troše pátrání. Nejdřív na Wikipedii, asi jediném dostupném oficiálním informačním zdroji k objektu, pak na nějakých diskuzních fórech. Dočetl jsem se, že se jednou týdně pořádá prohlídka za malý poplatek pro skupinku zájemců. Měla být organizovaná a bez povolení k fotografování. Účel průvodce byl zjevně pouze bezpečnostní – aby návštěvníci nikam nespadli, nebo aby je pustil jen tam, kam to statika objektů dovolí. Tudíž bylo jasné, že germánská obezřetnost bude znamenat „NE“ na každý požadavek mimo naplánovanou trasu objektem. Zároveň mne asi ani nelákala představa, že se budu ve skupince dalších 20 lidí snažit vytvořit nějaké zajímavé fotky. Neuspokojen množstvím nalezených informací, jsem pokračoval v hledání – až jsem se dostal na německé lost places fórum, kde byla část věnována i bývalé základně.

Lost places, česky ztracená nebo zapomenutá místa, je něco, co sdružuje velmi úzkou skupinku dobrodruhů, kteří taková místa rádi hledají, objevují a mnohdy také fotí. Diskuzní fóra lost places poskytují informace o místech samotných, o možnostech přístupu k nim, často slouží také jako galerie fotografií, dokumentujících stav objektů v průběhu času, či poskytujících svědectví o objektech těsně před jejich úplným zánikem. Lost places jsou i zajímavým zdrojem pro fotografy. Postupně chátrající objekty a místa nabízejí nebývalou míru patiny, unikátnosti a tak trochu i potemnělé atmosféry a to vše je výborným námětem pro pěknou řádku fotografií. A nemusí se nutně jednat jen o amatérskou fotografii. Lost places mnohdy slouží i jako vhodné pozadí pro glamour, fashion a další komerční fotografické žánry (při kterých už je ale nezbytné řešit problematiku property release s majitelem).

Tohle fórum bylo v duchu těch užitečnějších. Dozvěděl jsem se o tom, jak lze do (dříve dvojitým plotem střeženého) objektu vniknout, čemu se vyvarovat, na co si dát pozor, zda je na místě přítomná bezpečnostní služba, jaké právní následky může tohle všechno mít, pokud by mne někdo přistihnul nebo si tam třeba zlomil nohu. Takže riziko, které jsem zvážil a s odpovědí na rtech „jo, to za ty fotky všechno stojí“ posbíral svoji fotobrašnu a vyrazil k berlínskému olympijskému stadionu, výchozímu bodu pro pěší túru na „Čertův vršek“.

Dorazil jsem na kopec kolem čtvrté hodiny odpolední, další zhruba hodinku jsem se škrábal až na samotný vrchol k bývalé základně. Dle očekávání jsem narazil na bránu zavřenou na řetěz, za ní dodávku bezpečnostní agentury a při postupném obcházení objektu pak i zaměstnance bezpečnostní agentury, který vyspravoval na mnoha místech proděravělý plot. Nevyužil jsem první příležitost, která se mi naskytla. Celý plot jsem obešel a vytipoval si několik míst, kudy bych mohl vlézt dovnitř. Zároveň jsem bral ohled na to, jak daleko to je k místům, která bych chtěl fotit. Protože z fóra nebylo jasné, jestli ostraha funguje i mimo pracovní hodiny, přece jen jsem nechtěl korzovat přes celý areál. Pak jsem s domnělou důvěrou v německou preciznost a pevnou pracovní dobu odešel. Přece jen byl pátek, teplý letní den, sluníčko mělo zacházet až někdy kolem osmé večer a pracovník ostrahy zjevně nebude spravovat plot věčně.

Zhruba za hodinku jsem se vrátil a s převelikou radostí shledal, že auto ochranky na místě už není. Plot jsem obešel až k vytipované díře a další příjemné překvapení bylo, že zůstala neopravená. Vsoukat se skrz ní i s brašnou plnou vybavení bylo poněkud obtížnější, ale během pár okamžiků jsem byl nepozorovaně uvnitř jednoho z dříve nejpřísněji střežených objektů studené války. Všechno doprovázely poměrně silné emoce vzrušení. Já, veskrze slušný člověk balancující na hranici legálnosti, zároveň dosažení místa, na které jsem se opravdu dlouho těšil, to vše ve vás pracuje a chtě nechtě to také ovlivní podobu fotek, na které se chystáte. A to jsem ještě nevěděl, co mne čeká.

Byl jsem asi 15 metrů za dírou v plotě a zrovna jsem se probral roštím a vcházel na betonovou cestu k hlavnímu objektu, když jsem uslyšel nekompromisní varování – psí štěkot. O psovi na fórech nebyla ani zmínka, ale nebylo pochyb, že se štěkot blížil. Tak a co teď? Prchat! Dneska už přesně nevím, proč jsem se rozhodl utíkat od plotu směrem k hlavní budově. Nejspíš proto, že to bylo na opačnou stranu od přicházejícího zuřivému štěkotu. Nebo proto, že představa škrábání se dírou v plotě ven za takových podmínek nebyla úplně nejlákavější. Každopádně tenhle úprk s plným batohem vybavení na zádech byl snad můj nejdelší a nejrychlejší sprint v životě. A do cílové rovinky jsem dorazil dříve, než můj čtyřnohý soupeř. Vlastně jsem měl pekelné štěstí, že jsem ve sprintu uviděl malá dvířka vedlejší servisní budovy, která se mi podařilo zabouchnout pár momentů předtím, než na ně doskočil psí ochranář. V tuhle chvíli člověka napadne hodně myšlenek. Jestli za psem přiběhne i ochranka, jestli se pes unaví a někdy od těch dveří odejde, jestli vůbec budu schopen dostat se ven, aniž bych byl pokousán, proč jsem sakra toho psa neviděl už předtím. Každopádně představa, že mne z objektu vyvede ochranka nebo rovnou policie, se tímhle stávala reálnější, a tím vzdálenější byla i představa na nějaké zdařilé fotky.

Trvalo to dlouho, než jsem se uklidnil natolik, abych byl schopný logicky uvažovat. Pak jsem si škvírou ve dveřích prohlédl svého protivníka – nefalšovaného německého ovčáka, který nevypadal, že se hodlá jen tak vzdát. Batohem jsem zapřel dveře a šel se porozhlédnout. Servisní budova z půlky vyhořelá (o požáru jsem četl na fóru, prý byl způsoben vandaly, kteří do objektu pronikli). Cestou jsem našel výhled na hlavní budovu a zjistil, že není daleko, posbíral jsem kusy zdiva na zapření dveří, sebral batoh a prošel místo až na druhou stranu. Pes přestal štěkat a já jenom tiše doufal, že se nevydal hledat druhý vchod do servisní budovy, aby mne mohl navštívit osobněji.

Západ slunce se neúprosně blížil a s ním i naděje, že z mé foto výpravy něco vzejde. Stativ jsem ze zjevných důvodů nechal doma (vždycky to tak je, když ho máte, není potřeba, když ho nemáte, zaručeně byste ho byli bývali využili). Ale trik s cestováním po objektu pomohl. Zhruba po hodince jsem se potichu vrátil ke dveřím a pes už tam nebyl. Nejdřív jsem opatrně povystrčil nos a když se zdál vzduch čistý, spakoval jsem věci a opatrně přeběhl do hlavní budovy. Na focení zbývala necelá hodinka, takže nakonec se ještě pár pěkných fotek pořídit dalo.

Ven jsem se dostal stejnou dírou v plotě, tentokrát už bez psího doprovodu. Kam pes zmizel, nevím. Moje teorie je, že si honěním nezvaných hostů prostě jenom zlepšoval kondici. Třeba jsem měl i štěstí, že zrovna na jiném místě honil někoho jiného. Z rozsáhlého areálu se štěkání průběžně ozývalo, podobně jako sem-tam další lidské hlasy, takže jsem v objektu nejspíš nebyl úplně sám. Nakonec o zájmu fotografů o toto místo bylo psáno i na výše zmíněných fórech. Ve finále jsem byl rád, že jsem si nějaké fotky odnesl. Pocit úlevy možná překonal i to lehké naštvání, že z focení nevzešlo tolik, kolik jsem si původně předsevzal. I tak mám s těmi pár obrazovými políčky spojenou vynikající vzpomínku. A z celého příběhu několik cenných zkušeností.

Pokud chcete fotit pro zábavu a nekomerční použití na opuštěných a chátrajících místech, dobře se na to připravte a myslete i na scénáře krize a náhody. Respektujte limitace dané stavem objektu (statika stropů, pohyb ve výškách, stav podlah). Úplně nejlépe je na taková místa nechodit sami, ale třeba v malých skupinkách. Podělte se s komunitou lidí o své zážitky a zkušenosti z místa – právě na zmíněných fórech. Vámi nabyté poznatky mohou být přínosné pro spoustu ostatních lidí. Mnou vepsaná rada na fórum: „pozor pes, hlídá objekt mimo pracovní hodiny“ určitě někomu ušetřila nemilé překvapení. A s ohledem na zhoršující se stav Teufelsbergu – myslete na to, že místo se mění. Přicházejte jako pozorovatel (ne jako vandal) a pracujte se změnami. Ne vždy jsou to však změny k lepšímu, což v mém případě bohužel platilo také. Původní laminátové střechy byly postupně ničeny, dnešní stav už je opět o kousek tragičtější, než byl v čase mé původní návštěvy. Takže i u lost places se vyplatí být jeden z prvních. Ale to pak také znamená minimum informací, větší riziko a všechny výše vyjmenované rady ještě o notný kus silněji vepsané pod kůži.

Krátká sbírka zmiňovaných fotografií je k nalezení na mém webu. Na místo bych se opět někdy v budoucnu rád podíval, ovšem i tak lze počítat s tím, že už ho nenajdu v takovém stavu, jaký je možné na fotkách shlédnout. Budiž toto i můj příspěvek k zachování nějakého dokumentu o výjimečnosti tohoto místa a atmosféře, kterou nabízí.

 

Martin Sahula

http://sahoo.no-ip.org/

Berlin Teufelsberg, (c) Martin Sahula

Berlin Teufelsberg, (c) Martin Sahula