Barbora Reichová je fotoreportérkou deníku Sport. Mohla by se jevit jako křehká dáma české reportážní scény, ale není tomu tak. Bára se vedle focení sportu aktivně věnuje florbalu. Její jméno není příznivcům sportu a sportovní fotografie neznámé, projela již několika Olympiádami a tou poslední bylo samozřejmě i brazilské RIO.

Bára je fotografkou lidí, které dokumentuje již pěknou řádku let. Překvapivě se k focení dostala už na základní škole, a zcela výjimečně měla v této věci jasno již ve chvíli, kdy se rozhodovala o střední škole. Nastoupila na fotografickou školu do Vysočan a fotce definitivně propadla.

Jak to má tato mladá a usměvavá dáma se sporty, fotkou, psychickou odolností a životem, který pro ní znamená splněný sen?

Báro, dobrý den, pro mě je snad každý, kdo věděl už jako malý, co chce dělat, zcela výjimečný. Jak jste poznala, že to bude právě fotka a jak jste se k ní dostala už tak brzy?

Dobrý den, nedokážu říct, jak jsem to věděla, ale nic jasnějšího jsem v životě asi nepoznala. Ano, možná jsem chvilinku chtěla být paní učitelka, doktorka nebo řídit vlak, asi jako každé malé dítě, ale to, že budu fotografka mi přišlo vlastně i přes to všechno a přes veškeré úlety dospívání jasné jako facka už od dětských let.

Gregor Schlierenzauer (AUT)

Gregor Schlierenzauer (AUT)

Vystudovat školu je jedna věc, ale uspět v oboru svého studia je věcí druhou, jak dlouhá byla Vaše cesta k práci žurnalistické fotografky?

Dnes mi přijde, že šlo všechno vlastně celkem snadno, ale to asi proto, že se každý den odměňuji tím skvělým pocitem, že dělám to, co jsem si vždycky přála. Ta realita a začátek určitě nebyly snadné.

Vystudovala jsem střední fotografickou školu, nastoupila na další studia, ale hned zkraje dalšího vzdělávání se mi ženil bratranec. Měla jsem s sebou foťák a tam jsem si řekla, že už studovat nechci a že focení je právě to, čím se chci živit. Nejlépe hned od zítřka. Samozřejmě, že realita byla jiná. Začala jsem obepisovat a obvolávat všechny redakce, reklamní agentury a všechno, kde by byla nějaká šance fotit. Jenže k mému překvapení nikdo o milou Báru nestál. Někomu se to může zdát jako náhoda, mně jako osud, ale jediná redakce odkud se mi ozvali, byla redakce deníku Sport. Místo, kde jsem si vždycky přála pracovat. Nebylo to ale tak, že by mě hned zaměstnali. Nabídka byla taková, že pro ně můžu začít fotit externě. To bylo v roce 2005. Byla jsem chudá studentka tehdy jen s analogovým fotoaparátem. Do školy jsem už nikdy nepřišla. Věděla jsem, že pokud chci fotit, musím si koupit nějaký slušný aparát, na který jsem tehdy neměla ani korunu. Našla jsem si práci v minilabu, kde jsem tiskla fotky, fotila pasovky, prodávala jednorázové foťáky turistům a nebo uklízela prach na poličkách. Na foťák jsem si vzala půjčku a každý volný víkend jsem jezdila fotit tam, kam se mým kolegům nechtělo. Třetí fotbalová liga, ilustrační fotky k turistice, což znamenalo sednout na vlak, jet někam do lesa a tam čekat na turisty. Tohle celé netrvalo měsíc, ale téměř 3 roky. Tehdy vydělané peníze z fotek nepokryly ani měsíční splátku foťáku. Po roce se mi podařilo opustit minilab a začala jsem učit odborný výcvik na střední škole, kde jsem sama vystudovala. Nikdy jsem neměla jistotu, že mě ve Sportu zaměstnají, ale celou dobu jsem tomu pevně věřila a nakonec se tak skutečně i stalo. Dnes, když mám příležitost někomu sdělit to, co je pro mě v životě velmi důležité, je to právě to, že pokud se člověk nevzdá a je trpělivý, může dokázat to, co si skutečně přeje.

Že bude Vaším žánrem zrovna sportovní fotografie, jste věděla jak?

To, že jsem chtěla fotit sport, pro mě bylo celkem přirozené. Od malička jsem provozovala všechny druhy sportu, hrála jsem basket, jezdila na kole, bruslích… Jednou, možná v první druhé třídě jsem šla s mamkou na procházku a zeptala jsem se jí, jestli existují přímo sportovní fotografové. Říkala, že ano. A já si tehdy řekla: „Super, tak jo. Budu sportovní fotografka.“.

Dovolí Vám profesionální práce dát do fotky kus sebe – vnímání, cítění, umělecký záměr?
Doufám, že ano. Samozřejmě, že jsou situace a akce, kde si noviny žádají především dokumentaci, zobrazení reality, rychlost a fotograf v tu chvíli musí mít především ten tolik zmiňovaný „rozhodující okamžik“ a není zde tedy tolik prostoru pro umění či nějaké experimenty. Zároveň jsou ale i akce, kde člověk může povolit uzdu své kreativitě. O což se samozřejmě snažím v co největší míře.

afop_br_sport_mix_09

Existuje pro Vás ve fotce i volná tvorba? (Pokud ano, co fotíte?)

Je pravda, že na ní nemám tolik času, kolik bych si přála, ale snažím se.
Mám vlastní ateliér, studuji ITF a dělám pořád něco pro to, aby se pro mě focení nestalo rutinou a nezakrněla jsem. Momentálně se věnuji například sociálnímu dokumentu Jižního Města, kde od dětství žiju.  

Myslím si, že na náročnost ženské role v mužském prostředí se Vás jistě ptá kde kdo, ale já věřím tomu, že pohlaví neurčuje to, zda je či není někdo schopný se prosadit. Zároveň si myslím, že je mužský kolektiv příjemný, přesto se zeptám, říkáte někdy jako žena fotografka „Kéž bych zrovna teď byla chlap. Měla bych to o tolik jednodušší…“?

Tohle jsem si samozřejmě nikdy neřekla :). Jsem ráda za to, kdo jsem. Na druhou stranu je pravda, že muži to mají v mojí branži určitě lehčí. Už jen pro své fyzické dispozice. Je rozdíl nosit patnáctikilový batoh, jako 50 kilová holka a nebo jako 80 kilový chlapák. Taky je rozdíl, když se v davu chlapů s ostrými lokty mačká drobná holka se 170 cm nebo urostlý namakaný borec. Na druhou stranu, překážky tu máme právě proto, abychom je překonávali.

Co pro fotografa znamená fotit Olympijské hry?

Nedokážu říct, jestli to je pro všechny stejné, ale pro mě to je jednoznačně TOP. Řekla bych, že vrchol kariéry, splněný sen, neuvěřitelná zkušenost. Asi tím, že myslím tak trochu i jako sportovec, beru to tak, že jet na OH je to nejvíc, co může sportovní fotograf zažít.

Letošní Olympiádu jste si dokumentovala i pomocí okamžité fotky z Instaxu, v čem to pro Vás bylo jiné/zajímavé?

Musím říct, že fotit na Instax bylo neuvěřitelně zábavné a zajímavé. Nedá se to vůbec srovnat s prací s klasickou profesionální zrcadlovkou. Ať už se jedná o kompozici, práci s aparátem, tak celkové přemýšlení o konečném výsledku. Instantní fotografii jsem si zamilovala, takže mám v hlavě spoustu nápadů, jak ji využívat do budoucna.

Být profesionální fotograf je beze sporu náročné, nemáte někdy potřebu si oddechnout, mít den, dva, kdy foťák nevezmete do ruky, nebo je naprosto nedílnou součástí vašeho života a tak by Vám chyběl?

Samozřejmě, že se někdy stane, že nefotím, flákám se a odpočívám. Každý den nosím několik kilo vybavení, takže když jedu na lyže, kolo, užívám si sportování a v batůžku mám jen menší foťák, který třeba někdy ani nevytáhnu. Takže fyzicky ano. V hlavě mám focení ale pořád. Je to jako droga. Myslím na focení úplně pořád a úplně všude.

Myslíte si, že budete fotografkou po celý život?

Nevím, jestli si to myslím, protože někdy si s námi život různě pohrává, ale určitě v to doufám. Vím, že nebudu celý život pracovat v novinách a honit se po sportovištích, protože to je opravdu fyzicky náročná práce, ale věřím, že se focením budu živit dál. Samozřejmě nevylučuji ani jinou práci v oboru fotografie, jakou je třeba učení, kurátorství atd., ale to všechno je, doufám, ještě daleko a zatím si budu užívat plné stadiony a příkré sjezdovky, po kterých se prohání ti nejlepší sportovci na světě. Je to jízda, která mě pořád ještě baví a které snad ještě stačím.