Miloš Potužák je mladý fotograf, který je stejně jako jeho tři předchůdci tohoto měsíce fascinován lidmi. Onen zájem o lidi a emoce, které dokáží vyjádřit svými gesty a výrazy, je z jeho fotografií více než zřejmá.

Miloš má osobitý rukopis, který se promítá do jeho celého portfolia, které obsahuje vedle portrétů lidí i koncertní fotografii, fotografii společenských událostí a svateb. V jeho fotografiích objevíte příběhy lidí z města i rozličných dálek. Svou volnou tvorbu zaměřil úplně stejně na lidi, které fotografuje na svých cestách.

www.potuzakmilos.com

Miloši, když fotíš lidi při různých žánrech, přistupuješ k focení jinak?

Mám k focení  v podstatě zažitý dva přístupy. Výsledek by měl být ale vždycky podobnej – zachycenej zajímavej výraz, gesto, moment nebo emoce. Ideálně tohle všechno a navíc ještě v kombinaci se zajímavým světlem. Udělat fakt dobrou fotku je děsně těžký, ale když se to povede, je to skvělej pocit! Při prvním způsobu se snažim pozorovat, co se kde děje a snažim se být pohotovej. K tomu je dobrý mít obrovskou dávku štěstí, umět předvídat a být ve správnej okamžik na správným místě, nebo mít aspoň rychlý nohy. U mě spíš fungujou ty nohy ☺. Druhej způsob praktikuju hlavně při focení koncertů nebo svatebním portrétování. Najdu si záběr, kterej se mi líbí, a pak čekám na ten správnej okamžik, kdy by se měly potkat všechny ty atributy dobrý fotky, který jsem uvedl výše. U portrétů si člověk to světlo najde, ale na koncertech je to daleko náročnější vychytat, protože se tam světla neustále mění. Takže to chce hodně trpělivosti a třeba si i pamatovat v jakym pořadí se osvětlení střídá. V tomhle případě mívám často dost odpadu a kolikrát se stane, že se mi fotka prostě nepodaří vyfotit přesně tak, jak jsem si představoval.

Jak se projevuje tvá fascinace lidmi a jak objevuješ jejich jedinečnost?

Abych byl upřímnej, tak jsem nad timhle nikdy nepřemejšlel. Fascinace se projevuje asi tim, že lidi jsou z 99 % hlavním motivem fotek, který dělám.

A jak objevuju jejich jedinečnost?

Podle mě je každej člověk jedinečnej a něčim zajímavej. Někdo má prostě takový charisma, že se na něj podíváš a úplně cítíš, jak to z něj sálá a ten člověk přitahuje tvůj pohled. Na tomhle si docela ujíždim při cestování veřejnou dopravou, prostě takříkajíc čumim po lidech a pozoruju je.

dscf4780

Jsi spíše pozorovatel, tichý typ fotografa, nebo s lidmi během focení komunikuješ? (proč to či ono)

Nejvíc mi vyhovuje role pozorovatele. Ideálně absolutně nezasahovat do dění a v ten správnej okamžik se jen objevit na „scéně“ a zmáčknout spoušť. Nejvíc mi udělá radost, když mi třeba lidi po svatbě řeknou, že nechápou, jak to, že jsem stih nafotit to a to, když si ani pořádně nevšimli, že tam jsem. Někdy je ale komunikace nezbytná, hlavně u portrétování. Myslim si, že jsem docela stydlivej (i když mi to spousta lidí nevěří), a tak mi naučit se komunikovat během focení trvalo spoustu let a ještě pořád je určitě co zlepšovat.

Jak z lidí, které portrétuješ (nejedná-li se o reportáž) dostaneš emoce, úsměv a přirozenost?

Mně bylo odjakživa proti srsti říkat lidem, do jaký pózy si mají stoupnout, kam dát ruce, jakej výraz nahodit atd. Třeba takový ty vyumělkovaný, křečovitý a rádoby vtipný svatební portréty mě vždycky iritovaly a upřímně na to ani nemám mozek a chuť vymejšlet nějaký pózy a figury. O to víc mě ale na druhou stranu baví, jak s lidma a jejich tělem umí pracovat třeba Jiří Růžek nebo Miloš Götz. Když fotím párový portréty, záleží hodně na těch lidech, jestli se vůbec fotit chtějí. Je pro mě důležitý, aby je to bavilo, aby se cítili uvolnění. Takže si s nima povídám a mezi tím vymejšlím záběr. Pak je nechám dál si spolu povídat, objímat se, líbat atd., prostě jako bych tam nebyl. Dost mě baví průhledovky, takže jsem kolikrát opravdu schovanej za keřem, stromem apod. No a pak už jen čekám na ten vhodnej okamžik, kdy se nějak projeví to, co v nich je. Často se ale stane, že si během toho všimnu něčeho, co mě na nich zaujme, ale nestihnu to vyfotit, tak je poprosím, jestli by to nemohli udělat znova. Vždycky se ale snažím, aby všechno bylo přirozený a nebyla v tom žádná křeč.

Je ti tedy příjemnější reportážní portrétování lidí než statické…?

Určitě mi je příjemnější reportážní portrétování. Podle mě je z toho daleko víc cítit kouzlo toho okamžiku a větší dynamika. A pro mě osobně je to i jednodušší.

Svatební fotka začíná být čím dál tím více o reportážní fotografii a dokumentu, umíš si představit svatební focení bez skupinovek a „kreativních“ portrétů novomanželů?

Já osobně si nedovedu představit, že bych svatbu nafotil jinak, než reportážně. Bez skupinovek a portrétů bych se klidně obešel. Ale nejsem ten typ fotografa, kterej by si šel tak tvrdě za svým (i když je to třeba špatně), že bych nafotil jen reportáž a skupinovky nebo portréty vynechal. Beru to i tak, že tam jsem pro ty lidi a portrétování novomanželů je pro mě pořád ještě takovou výzvou, kdy si prohlubuju svoje komunikační schopnosti, práci s přirozenym světlem, výběrem zajímavý lokace apod. a je to pro mě i super příležitost si zkoušet různý techniky, třeba free lensing, kterej mě dost baví.

svatba-tereza-a-milan-305

Co ti dává focení lidí?

Další věc, nad kterou jsem nikdy nepřemejšlel. Bude to asi znít jako klišé, ale hlavní je prostě ten pocit radosti a vnitřního uspokojení z dobrý fotky. Z fotky, na kterou se podíváš po letech a pořád z ní budou cejtit emoce a kouzlo okamžiku. Jak jsem říkal už před tím, baví mě pozorovat lidi, je skvělý, jak jsme každej uplně jinej, jedinečnej. Navíc tim, že většinu záběrů fotim širokym ohniskem (24 mm na FF) a jsem tak bezprostředně blízko centru dění, v podstatě více či méně prožívám ty emoce a příběhy lidí, který se snažim vyfotit.

Stalo se ti už někdy, že se portrétovaní sami sobě na fotkách od tebe nelíbili? Pokud ano, jak ses s tím srovnal?

Zatím se mi to ještě nestalo, nebo možná nikdo nesebral tolik odvahy a upřímnosti, aby mi to řek, hehe.

A jak bych se s tim srovnal?

Vždycky se snažím dát do focení maximum toho, co ve mně zrovna je, ale vždycky je co zlepšovat a kam se posouvat dál. Pokud by chyba byla na mojí straně, prostě bych přijal to, v čem jsem tu chybu udělal a snažil se, aby se mi to příště už nestalo. Ale může se stát, že jsou třeba lidi nespokojení / nevyrovnaní sami se sebou a s tím já už pak nic neudělám.

Jak a kdy ses vlastně dostal k focení?

Hele, když ti to řeknu, tak to bude jen další nudný klišé o malym klukovi, kterej fascinovaně kouká, jak jeho táta vyvolává fotky v temný komoře. Takže bude lepší říct, že mě kdysi unesli mimozemšťani a provedli na mně výzkum, na kterej fakt nerad vzpomínám. Když mě pak vraceli domů, vrazili mi do ruky kinofilmovou Prakticu MTL5 s jedním černobílým negativem a já začal fotit všechno, co mi přišlo zajímavý, jen abych vytěsnil z hlavy ten šílenej zážitek.

Učil ses tedy od táty nebo máš nějaké vzory či inspiraci?

V úplnejch začátcích mi hodně radil táta, dneska si občas chodí pro radu on ke mně. Je fajn, že mu to mám aspoň jak vrátit! S příchodem digitálu a internetu jsem na webu a v knihách hltal všechny naučný články o focení. A hlavně jsem pak všechno zkoušel a fotil jsem jak pominutej. Taky mi dost pomáhalo přidávat fotky na server Photoextract, kde byla tehdy silná komunita a bylo tam i hodně výbornejch fotografů, kteří dokázali fotky konstruktivně hodnotit, což mě hodně motivovalo a posouvalo dál. Velkej zlom v přístupu k focení pro mě nastal, tušim, v roce 2011, kdy jsem jako dárek k narozkám dostal streetovej workshop u Honzy Šibíka. O něm bych asi mohl říct, že je něco jako můj vzor a je to člověk, kterýho si desně vážim.

V začátcích jsem samozřejmě trávil spoustu času sledováním prací různých fotografů. Není nic lehčího, než si najít někoho, jehož styl mě baví a pak prostě zkoušet to samý a tím se učit fotit a najít si tak to, co mi vyhovuje a co ne. Dneska už snad můžu říct, že vim, co chci a co mě baví a tak cíleně za účelem „vzdělávání se“ fotografy nevyhledávám a hlavně na to už žel není tolik času jako dřív. Když ten čas ale mám, baví mě poslední dobou krom práce Honzy Šibíka fotky Vojty Hurycha, kterej dělá naprosto skvělý svatby, Petra Hricka, kterej je brutálně kreativní. Dál pak Miloš Götz a jeho noir akty nebo třeba Kevin V. Ton, kterej je pro mě takovej nekorunovanej král pouliční fotky. Je jich samozřejmě víc, ale těchto pět sleduju více méně pravidelně.

Bohužel mám po prohlídnutí jejich práce vždycky chuť zahodit foťák do kouta. Naštěstí tenhle pocit většinou vzápětí vystřídá motivace a chuť se zas posunout aspoň o kousíček dál. Je asi důležitý nebejt spokojenej se svou prací, protože pak člověk začne stagnovat.

Co mi taky přijde skvělý, jsou rozhovory, který s fotografama/kama děláš ty. Díky sociálním sítím se to ke mně jednoduše dostane a já  tak narazil na spoustu zajímavejch a skvělejch fotografů/ek, který by mě nejspíš jinak minuli. Takže i díky tomu si Romčo hrozně vážim toho, že jsi mě oslovila pro tenhle rozhovor.