Vítek Mádr patří ke stálicím lektorů Ateliéru fotografické praxe, a proto jsme ho poprosili o pár vět, jak se vůbec k (profesionálnímu) fotografování dsotal.

„Vše přišlo, asi shůry… Najednou jsem zjistil, že jsem propadl fotografii. Úplně.
Nemyslete si však, že patřím mezi ty, kteří drželi fotoaparát v ruce už v kolébce. Vůbec ne. Sice jsem v mládí nafotil asi dva filmy rodinnou Yashicou, která fotila na poloviční kinofilm, ale to bylo vše. Fotoaparát byl samozřejmě automat, těch pár malých fotek jsem nechal vyvolat v minilabu.

A pak zčista jasna v době, kdy jsem studoval (a následně i vystudoval) elektrotechnickou fakultu a zároveň v době, kdy jsem relaxoval malbou a chodil do kurzů malby, se mi do ruky dostal malinký Minox. Malinký velikostí, ale obrovský vlivem. Měl dobrou optiku a jediný expoziční režim – předvolbu clony. Byl samozřejmě na kinofilm, digitál tehdy neexistoval.

Nepřestalo mě to bavit ani za rok, ani za dva … A vlastně mě to nepřestalo bavit ani nyní. To mně tehdy bylo přes dvacet let. Už jsem byl tedy skoro dospělý. A v té skoro dospělosti jsem najednou věděl, že fotografie bude mojí životní náplní. Za rok mě vzali na Institut výtvarné fotografie, dnešní Institut tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě. V roce 1988 jsem se začal fotkou živit a na začátku roku 1989 jsem přešel na volnou nohu.
Zakázek bylo málo – především maturitní tabla, portréty, móda. Po uvolnění poměrů po roce 1990 se vše začalo rozbíhat rychleji, ovšem ne tak, jak bychom si v dnešní rychlé době představovali. První větší a zároveň prestižní zakázka přišla až v roce 1991. Šlo o nafocení výtvarného kalendáře pro firmu ČKD. To zase tak málo nebylo. A potom se už vše rozjíždělo rychleji. Stal se ze mě plnohodnotný reklamní, portrétní a kulinářský fotograf.
Děkuji devadesátým létům, kdy nebyl internet, nebyl YouTube, nebyly odborné knihy. Ale byli klienti, kteří přivezli z Ameriky prospekt, ukázali na fotku a řekli: „Tak, a takto to chceme nafotit!“ A mně nezbývalo, než na vše přijít sám. Běžně jsem se na pár dnů zavíral do ateliéru a zkoušel, hledal a vymýšlel. Fotilo se na film, na středo a velko-formátové diapozitivy. To vše stálo spoustu peněz. O to více se člověk musel snažit nic nepokazit. Najednou jsem si byl jistý, že vím, že mě nic nerozhodí, že mohu jen získat. A nejen za to fotografii děkuji.
Díky fotografii jsem trpělivý. Býval jsem dost nepozorný – a fotografie mě naučila si všímat okolí. Ne moc jsem si vážil běžných hodnot – a fotografie mě naučila vnímat světlo a v duchu oslavovat a ctít vliv. Mám chtít více? Nemusím, fotografie mě naučila se alespoň v duchu usmívat…

Pro sebe fotím zátiší, miluji dokument a snažím se o krajinu. Živím se reklamní, portrétní a kulinářskou fotografií. A jak už víte, jsem také lektorem fotografických kurzů.“


Více o Vítku Mádrovi a jeho kurzech najdete zde.