Nedávno mne na zastávce MHD, mezi spoustou pokoutně vylepených nabídek, zaujal jeden inzerát, který lákal na thajské masáže s dovětkem „Pořádáme i fotografické kurzy“. Zvědavost mi pochopitelně nedala a jeden útržek jsem si odtrhnul. Při prohlížení webovek „masérky – fotografky – lektorky“ jsem si uvědomil, jak to má vlastně dnes vědomostí chtivý člověk složité. Nabídek všemožných přednášek, kurzů, workshopů nebo takzvaných dílen, je dnes jako hub po dešti. Jak se v nich má vyznat a podobně jako v lese rozlišit prašivku od té, pro kterou stojí za to se ohnout?

Doba je taková, že dnes už nikoho nezaskočí, když řezník učí fotografickému řemeslu, fotograf vede kurz vaření a původně vyučený kuchař vede kurz holičských a kadeřnických prací. Kam to ale celé vede? Nechci rozhodně nikomu upírat právo na to, aby o svém životě rozhodoval sám a zásadní rozhodnutí, která učinil ještě v nezralém věku, mohl posléze revidovat. Na to má samozřejmě ve svobodné společnosti každý plné právo. O samotném přínosu pro společnost, kdy člověk během svého produktivního věku může i několikrát zcela změnit profesi, mám ale vážné pochybnosti.

 

Kdysi mi vyprávěl kamarád, který již hezkou řádku let žije v Anchorage na Aljašce, jak je pro svou firmu nepostradatelný, a jaké má problémy, když si chce vybrat dovolenou. „Šéf mě nechce pustit, rozmlouvá mi ji a lichotí, jak jsem šikovný a že se firma beze mne neobejde.“ Jak ho znám, nijak nepřeháněl. „Aby ne, mezi slepými bych byl i jako jednooký králem. Od truhláře – nedávno ještě úředníka – nemůže šéf čekat žádné zázraky,“ smál se tehdy při vyprávění Bohouš. „Já se v Čechách vyučil truhlářem, jako truhlář do Ameriky emigroval a jako truhlář se tu i velmi dobře živím.“ Prý je to ideální čas na to, požádat o zvýšení platu.

 

Stát na úroveň a společenský přínos poctivého řemesla dávno rezignoval a spoléhá na „neviditelnou ruku trhu“, koncesovaných a vázaných živností je jako šafránu. „Človíčku,  postarej se o to, abys měl z čeho platit daně! Dělej co chceš, dělej jak umíš. Že to neumíš? Komu to vadí, hlavně, že platíš nějaké ty daně! Doba je taková.

 

Podle čeho se tedy rozhodovat, jak investovat své finanční prostředky efektivně, a kde hledat kvalitní informace a vzdělání? Komu dát přednost, jednotlivci nebo raději vzdělávací instituci? Na to je věru těžká a nejednoznačná odpověď. Leckdo by asi nabyl přesvědčení, že větší a zavedená  instituce je zárukou kvality. Taková společnost má ovšem v pozadí nejen svého majitele, který chce na svém podnikání pochopitelně maximálně vydělat, ale často i několik ředitelů (výkonného, finančního apd.), jejichž mzda tvoří významnou část z ceny každého takového kurzu nebo workshopu. V tržním prostředí si ani zavedená  společnost nemůže dovolit mít své kurzy výrazně dražší než konkurence. Oblast vzdělávání příliš prostoru k úsporám nemá, a tak se šetří především na honorářích lektorů. Ty jsou tedy přímo úměrné tržní hodnotě, respektive odborné úrovni, lektorů. Budiž ke cti těchto institucí, že se k tomu v osobních profilech svých lektorů často mezi řádky i přiznají. A tak se můžete třeba dočíst, že se lektor vyučil knihkupcem, fotografii se věnuje od roku 2010 a moc ho baví …

 

Ani první varianta ale není bez rizika. Přihláška do kurzu někoho, kdo se v upoutávce ke kurzu profiluje jako protřelý profík nebo dokonce fotografická celebrita, ještě neznamená, že  očekávání fotoamatéra nebo někoho, kdo uvažuje o své profesionalizaci, splní. Jak ale poznat, že se nejedná o žádného lektora – fotografa – maséra? V takovém případě nezbývá asi nic jiného, než dát na svůj vkus a instinkt. Stačí navštívit webové stránky přednášejícího a ujistit  se, zdali se vám jeho fotografie líbí natolik, že by jste chtěli jejich autora poznat osobně a blíže se seznámit s metodami jeho práce. Mimochodem, je s podivem, že fotografické instituce ještě nepřišli na to, že není dobré se v upoutávkách svých kurzů „chlubit“ snímky z fotobank.

 

Jistě se dá namítnou, že hezké snímky z fotografa ještě lektora nedělají, protože nemusí umět své vědomosti a mnohaleté zkušenosti předávat dál. Pokud je ovšem v sobě má, tak tam někde přece musí být! Doporučoval bych tedy překonat vrozenou lenost (omlouvám se, to mluvím výhradně o sobě) a ostych, na kurz dorazit, a nějak je z něho dostat.

 

A o tom to je!

 

Nebát se ptát. A hodně se ptát! V tom je ten zásadní a propastný rozdíl mezi knihou nebo odborným časopisem a „živým“ lektorem. Nejde jen o to, vyzkoušet si některé fotografické disciplíny v praxi a s vybavením, které amatérovi není běžně dostupné. Lektor je tu i od toho, aby studentovi za jeho peníze vysvětlil čemu nerozumí a nebo nechápe, byť již přečetl stohy knih. Student totiž nemůže položit „hloupou“ otázku! Jsou pouze lektoři, kteří na ní neumějí dát uspokojivou odpověď. Jako třeba já, když se mě po skončení kurzu nedávno ptal jeden pán, který si chce v Hodoníně otevřít portrétní ateliér, zdali se tím uživí. Vím já, kolik je v Hodoníně hub?

 

Jenom ty dobré lektory a hromadu nových poznatků a zážitků vám přeje váš Kamil Rodinger

 

Kamil Rodinger, lektor AFOPu

www.rodingerphoto.com