Mám dva druhy kolegů a kamarádů. Zatímco jedni jdou rovnou k věci, druzí kolem toho chodí jako kolem horké kaše. V tom mě utvrzují dvakrát, třikrát do měsíce. První skupina se totiž na rozdíl od té druhé dlouho nezdržuje úvodními frázemi a rázem stočí hovor do polohy: „Hele, mám tu takovou a makovou zakázku, kolik by sis za to řek?“ Ať je to tak či onak, pravdou je, že tyto telefonáty v oblibě zrovna nemám. Ne, že bych se rad nepodělil o své zkušenosti a názory ale raději bych od nich očekával pozvání na decánko …

Že by si kolegové nevěděli rady se stanovením ceny za svou práci? Popravdě řečeno, není se  možná čemu divit, fotografie má na trhu zvláštní postavení. Cokoliv si jdete koupit, kteroukoliv službu chcete využít, vše má nějakou svou ustálenou tržní hodnotu. Fotografie jako by ji dnes dočista ztratila. Měla by se kalkulovat kus od kusu jako rohlík nebo spíše jako služba, jako například masáž? Nemá svou hmotnost ani rozměry a i časová náročnost je velice vágní pojem. Jeden klient mě například tento týden přesvědčoval o tom, že poptávanou zakázku zvládne nafotit za tři hodiny a nikoliv za celý den, jak jsem ve své nabídce uváděl a  jestli bych mu tedy nepůjčil ateliér, že by si to nafotil sám. Jen tak na okraj, bez vytáček přiznal, že se studiovými světly ještě nepracoval a že fotografuje jenom venku…

S neskrývaným úžasem sleduji, jak se odborné fotografické časopisy holedbají titulky, kde například tvrdí, že po přečtení jejich obsahu budete fotografovat jako profesionálové. Co to ale znamená? Kdo je to vlastně ten Profesionál? Ano, sám sebe považuji za profesionála! Nikoliv však ve smyslu, že bych vše uměl nebo byl nejrychlejší fotograf na světe. Stále mám  o svých dovednostech a své práci pochybnosti. Stále se učím! A bojím se toho okamžiku, kdy nabudu přesvědčení, že vše umím, protože dle mého názoru se člověk učí do soudného dne. Profesionál podle mého názoru není nikdo důležitější než osoba, která si za svou práci žádá odměnu v podobě mámivých potištěných papírků. Kolik je ale těch papírků tak akorát – ani málo ani moc! To už žádný časopis neříká a kam má paměť sahá ani nikdy slůvkem nezmínil!

Jak má tedy určit cenu své práce člověk, který se rozhodne, že se bude živit jako profesionální fotograf? To se už v těchto časopisech nikdo nedoví. Funguje zde opravdu neviditelná ruka trhu, jak slyšíme z úst ctihodných ekonomů? A co tedy vlastně cenu snímku určuje? Je to fotografův věhlas nebo jsou to náklady na pořízení snímku? Či je to již zmiňovaný čas, který jsme vytvoření snímku věnovali? A je to opravdu jenom doba, kterou jsme strávili s aparátem v ruce, případně editací na počítači? Nebo i čas, který jsme věnovali schůzkám s klientem, mailování, tvorbě nabídek a prezentací, shánění rekvizit a tak dále, a tak dále? A co know how, které člověk získává léty praxe a samostudiem? Co vše tedy do hodinové sazby  zahrnout?

Obávám se, že drtivá většina začínajících fotografů (a soudě podle uvedených telefonátů ani řada profesionálních fotografů) si faktické náklady neumí vlastně ani dobře spočítat a nacenit. A je to v podstatě i logické. Málokdo z těchto lidí má ekonomické vzdělání a bývá to už v životě prostě tak, že když pánbůh někde přidá více toho talentu v kumštu, ubere na každodenní životní praktičnosti a talentu obchodním. Tyto dvě vlastnosti – páni kolegové a kamarádí, bez urážky – se prostě nemají odjakživa rády.

Jak si s tím má chudák homo photographicus poradit! Co on chudák tuší o investicích do  technického vybavení a jejich návratnosti. Copak ho na samém počátku svého podnikání hned napadne, že podíl v jeho honoráři tvoří například i nákup nových náplní do tiskárny nebo poplatek za odvoz popelnic v místě své provozovny? Málokdo si totiž hned na počátku své profesní kariéry uvědomuje, že v jeho honoráři je toho skryto více, než by ho napadlo i v tom nejdivočejším snu. Daň z přijmu, zdravotní a sociální pojištění jsou pouhou kapičkou rosy v přívalovém dešti.

A tak začínající fotograf většinou vychází při určování ceny z průměrné měsíční mzdy lidí ve svém okolí. V duchu úvahy: „Není přeci v souladu s dobrými mravy si vydělat za jeden den fotografování stejně jako pokladní v supermarketu za celý měsíc“ si sami a dobrovolně určuji poměrnou část k mzdám v těchto profesích.

Cenu fotografií ale nemusí určovat pouze čas a pouhopouhé náklady. Do hry vstupuje i  konkurence. A to velmi významně! Ale to už je jiná písnička, o tom až příště …

 

—————————————————————————————————————————————————————

Pokud byste se rádi s Kamilem Rodingerem setkali osobně, zkuste přijít na některý z jeho kurzů. Veškeré jeho lektorské aktivity naleznete na našich stránkách v jeho biu.