Je to nepřenositelné, asi jako když se vydáte na půlmaraton.Vyprávíte o tom kamarádům, ale vidíte na nich, že jim to zas tak moc neříká. Některé věci si prostě musí sám každý zažít, protože teprve potom si to propojí se svými smysly: ranním chladem, studenou trávou na poli, deštěm a nakonec prvními paprsky prohřívající  prokřehlé kosti někde na náměstí malého italského městečka u šálku espressa.

Teprve pak to začne chápe, začnou se mu vybavovat situace, které tvoří skutečný život, život, který se objevuje až za hranicí svého pohodlí.

Něco podobného zažíváme už 10 let v italském Toskánsku. Jezdíme tam fotografovat krajinu, ranní mlhy, kamenné vesnice se čtyřmi domy a koštovat italské Brunello. Byly roky, kdy jsem tam byl čtyřikrát na týden, takže jsem zažil měsíc v Itálii. 

Možná právě kvůli mé toskánské fotoexpedici mám krajinářskou fotografii tak rád. Každý moment, každá nicotná minuta je nepřenositelná, nesdělitelná a nepopsatelná někomu, kdo tam nestojí vedle vás. Jen těžko mu budete vyprávět, že tahle fotka vznikla po dešti, kdy jsme zmokli na kost a než jsme stihli odjet z místa nebe se otevřelo a sehrálo před námi skutečné italské drama.

Tohle na na tom právě to nejlepší. Ono se nikdy nezopakuje. Já tam pojedu v září po jednatřicáté, a byť byly doby, kdy jsem si kladl otázku, jestli se tam vlastně těším, dnes už to mám úplně jasné. Těším se jako malý kluk, protože pokaždé je to tam jiné. Vzduch, vítr, déšť, ranní mlhy a na pooraných polích se zvedá první podzimní záchvěv větrů.

Jenže tohle všechno zachytit, to taky není jen taková sranda. Chodíme na stejná místa i několikrát za ten týden, abychom vychytali co nejlepší podmínky. Jenže, co si myslí příroda je pravidla úplně něco, než, co si přejte vy.

Vždycky se mně fotografové ptají: a kdy je vlastně nejlepší tam jet? Na jaře nebo na podzim. Kdysi jsem odpovídal, že spíše na podzim, ale jak tu krajinu mám možnost fotit vícekrát ročně, začínám váhat. Jaro je pestré, zelené, šťavnaté, někdy mokré a někdy studené, bazén je sice u domu, ale kdo vleze do 15stupňové vody? Podzim je naopak klidný, rozvážný, takový seschlý, asi jako podzim života. Je tam klid, ticho, ptáci už nešílí a my máme klid na to si ráno pořádně zafotit a stavit se na jedno “caffee espresso” nebo gellato.

Možná je to jedno jestli jaro nebo podzim. Pokud totiž překročíte hranici svého pohodlí a vstanete na ranní focení na svítání, zažijete ten svůj pocit a když k tomu uděláte výborné fotografie, zjistíte, že některé věci ve fotografii jsou prostě nepřenositelné. A proto je vystavování fotografií na výstavě nejtěžší, protože lidi nestojí vedle vás a nemají ty prožitky a pocity, které máte pouze vy sami.

Martin fotí už 40 let a 12 let organizuje fotoexpedice.cz do celého světa. Uči na nich fotografy vnímat světlo a přenášet ho do obrazů. Přispívá do fotografických časopisů, účastní se cestovatelských festivalů, organizuje fotokurzy a školení a najdete ho nejčastěji v Itálii, Skotsku, Moravě, Alpách, Rakousku nebo Srí Lance. Jeho fotografie najdete na profilech Fotoexpedic Facebooku, Instagramu, Pinterestu a Twitteru. Jeho fotografický profesní profil je tady.