Ing. Jaroslav Kučera je další z mých oblíbených fotografů. Jeho snímky shrnuté pod název „Lidé, které jsem potkal“, jsou nezapomenutelné. Zachycuje běžný život obyčejných lidí ať v republice naší, tak i v zahraničí. Nejraději vyjíždí do zemí bývalého Sovětského svazu, odkud vozí úžasné snímky sledující, jak se vyvíjí a mění život tam. Aktivně se zúčastnil protirežimních studentských demonstrací, které byly předzvěstí Pražského jara 1968. V roce 1969 byl při fotografování 1. výročí okupace Československa sovětskou armádou zatčen, surově zbit a několik týdnů vězněn ve věznici na Pankráci a poté souzen jako kontrarevoluční živel. V roce 1973 ukončil studium jako stavební inženýr, avšak ihned po státnicích se stal fotografem „na volné noze“, který je k vidění všude, kde se „něco“ děje.

Jardo, vím, že máš vystudovanou stavební školu, naše čtenáře by určitě zajímalo, co tě přivedlo k fotografii, byl to nějaký zlomový okamžik, nebo jen zvítězila láska k fotografii?

Žádný velký třesk nebyl. Ale několik impulsů jsem samozřejmě zažil. Prvním byla láska k fotografování „všeho“ u mého táty, který se svým Voiglanderem 6×6 cm fotografoval všude a taky mě naučil, snad od šesti let, vyvolávat fotky, kdy otevřel skříň v úzké chodbičce, vysunul desku, na které byly misky s chemikáliemi, rozsvítil červenou žárovku a už jsme mohli kouzlit. Pak jsem dostal za stovku svůj první opravdový fotoaparát Fokaflex a začal vše zkoušet sám. To jsem si na průmyslovce fotil svoje první lásky a kamarády a pak jsem uviděl napínavý příběh fotografa ve filmu Zvětšenina a to byl impuls č. 2. A když jsme v roce 1969 založili na koleji Fotoklub Strahov a v srpnu jsem se kvůli fotografování dostal až do vězení, bylo rozhodnuto. Pak už šlo jen o to dostudovat stavařinu a zůstat na volné noze a fotit. A tak se stalo.

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Velmi známý je Tvůj cyklus fotografií Lidé, které jsem potkal. Ano, zapomněla jsem, byla k vidění až do letošního srpna na Pražském hradě asi 300 fotografií a odcházela jsem z ní nabitá energií, to Tvé fotografie umí.  Jak dlouho jsi ho fotil, kde všude jsi ho fotil? V současné době je občas problém získat souhlas s fotografováním, v době focení asi takový problém nebyl, ale stejně se zeptám, jestli jsi někdy neměl problém se souhlasem fotografovaných lidí?

Výstava, která byla pod tímto názvem na Pražském hradě, obsahovala fotografie za 44 let mého života, tj. od roku 1968 do 2012. A bylo tam 9 souborů, chceš-li cyklů, a ty dva největší byly Setkání, okamžiky, samoty / 70. léta / a Moldávie. V sedmdesátých letech jsem až na výjimky fotil jedině v Čechách, hlavně v Praze, a pak na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jsem jezdil do rumunské Moldávie, kde měla moje tehdejší žena Liliana svoji rodinu. A když komunisti slavili 1. Máj nebo Vítězný únor, chodil jsem jako každý rok fotit tohle jejich divadlo. Po převratu jsem začal jezdit do bývalých Sudet a taky fotil sexuální boom, který po pádu bolševika přišel. A v posledních letech jsem s partou fotografů párkrát zajel do nejvýchodnější výspy křesťanství, do Arménie.  Ptáš se na souhlas k fotografování, což začíná dnes být problém. Tehdy to tak nikdo nebral / nesmělo se fotit nádraží /a já se většinou s těmi fotografovanými lidmi seznámil. Snažím se k nim být, pokud možno laskavý, což je tedy u některých týpků fakt problém. A tak když mě někdo odpálil, šel jsem pryč. Což u lidí žijících na ulici bylo často.

Mám moc ráda Tvé fotografie ze zemí bývalého Sovětského svazu. Ano narážím na Moldávii. Proč sis vybral tahle místa, není tam tak trochu nebezpečno? 

Tak Olinko, přesně takto jsem Moldávii znal já, když jsem se seznámil s Lilianou. A když se urazila a řekla mi, že ona je z rumunské Moldávie a že tu druhou půlku Rusové ukradli, tak jsem se dověděl, že ta sovětská Moldávie byla válečná reparace pro Sovětský svaz. Takže ta dnešní Moldavská republika byla původně část Rumunska. Ale já jezdil do té zbylé rumunské části ještě v době komunistického diktátora Nicolae Ceaucesca. A nebezpečno tam nebylo ani trochu, snad jen v cikánské osadě, kam jsem chodil fotit s tím, že se znám se šéfem policie securitate celého kraje a to bylo zaklínadlo pro všechny. Cimpeanu, tak se jmenoval a bydlel ve stejném domě jako tchán. A já s ním hrával šachy. A pak tu byl v druhé vesnici strejda Nikolaj a to byl pop, nejdůležitější osoba v pravoslavném kraji.

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Děkuji za vysvětlení, zase jsem o něco chytřejší. Nefotíš jen lidi, ale tvou doménou bylo fotografování architektury. Je v této době zájem o fotografování architektury?

Asi zájem je, ale dnes si většinou autor textu fotí sám. Podle toho takové knihy o architektuře vypadají. Všude se šetří, takže já prakticky architekturu nyní nefotím. Někdy mě to mrzí, byla to další disciplína fotografie, kterou jsem měl rád.

Tak to bohužel v současné době bývá, škoda. Vzpomínám si, jak jsme spolu hodnotili fotografie do jedné pravidelné soutěže, naše dýchánky u dobré kávy mi docela chybí. Ráda na ně vzpomínám, hodně jsem se toho od tebe o fotografii naučila. Jak to máš s předáváním svých zkušeností dále. Učíš někde?

Před pár lety jsem měl jeden semestr na Famu. Byla to pro mě trochu odbočka a spíš zvědavost, jestli se do poučování nezblbnu. Já sám strašně nerad studoval, radši se všechno učím sám a teď jsem měl známkovat studenty, jako jsem byl já. Byl bych na ně moc hodný, tedy to jsem taky byl.  Já mám mnohem radši takové to tlachání u kávy s podobnými týpky, nejsem systematik, a nerad bych do mladých duší vkládal nelad a nepořádek. A taky když vidím, kdo ty školy ovládá a kdo tam učí a co „učí“…

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Jedna záludná otázka – navštívil jsi někdy nějaký workshop, a co ti dal? A nezapírej, já vím, že jsi na jednom byl a vybral sis velice zajímavý i pro fotografa Tvého formátu… Mimochodem co Tě vedlo k rozhodnutí jít zrovna na tento workshop?

No jasně, bylo to v Jindřichově Hradci a workshop o starých technikách fotografie vedl Mirek Vojtěchovský. A kvůli němu jsem tam jel. Byl to naprosto skvělý zážitek a měl jsem opravdu vůli, že si nějaký ten olejotisk, či gumotisk, doma vyzkouším. Nakoupil jsem si propriety a…. tím to skončilo. I tuto touhu si schovávám do příštího života.

Ano Mirek Vojtěchovský, to je obrovská osobnost, doufám, že na rozhovor také kývne. Velmi mne zaujal příběh, který doprovázel výstavu Pěšky 1. světovou válkou- Objektivem neznámého vojáka. Výstava začínala jako výstava neznámého fotografa, vojáka z I. světové války. Potkali jsme se spolu a Ty jsi mi nadšeně oznamoval, jaký skvělý objev jsi učinil. Pamatuji si Tvé nadšení a Tvá slova, že s tím musíš něco udělat, že tyhle fotky musí být vidět. Pak už jsem jen sledovala Tvou mravenčí práci, která vypadala, že bude ukončena výstavou na Pražském hradě, ale tak to vůbec nebylo, že? Podělíš se s námi o příběh první výstavy fotografií tehdy ještě neznámého fotografa?

Měl jsem tehdy doma asi třicet let schované skleněné a planfilmové negativy neznámého autora a vůbec jsem pořádně netušil, co to je za poklad. A někdy na přelomu tisíciletí jsem si koupil první skener a ty negativy jsem úplnou náhodou objevil zasuté ve skříni. Tak jsem si jich pár naskenoval a okamžitě jsem viděl, že jsou naprosto fantastické. A tak se z fotografa stal kurátor válečné fotografie. První výstava byla díky Michaele Kuchařové a řediteli Pražském domu v Bruselu Janu Koukalovi a druhá výstava byla její menší verze v Senátu. A tím to skončilo až do roku 2009, kdy jsem mohl udělat obří výstavu na Pražském hradě. Hned po vernisáži jsem šel do nemocnice, a když jsem byl na kapačkách, volá mi jeden student, že zná jméno vnuka neznámého fotografa. Tak jsem se poznal s Michalem Rybákem, vnukem Jindřicha Bišického / tak se ten neznámý fotograf jmenoval /. On se byl na Hradě podívat na výstavu a okamžitě poznal, že jsou to fotky jeho dědy a taky identifikoval i tvář samotného Bišického, která se vyskytovala na mnoha vystavených fotografiích.

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Copyright (c) Jaroslav Kučera

A tím ovšem tento příběh nekončí – následovaly další výstavy na toto téma. V roce 2011 jsi vystavil na Pražském hradě další čtyři vynikající a dosud neznámé české fotografy z 1. světové války, Gustava Brože, Jana Myšičku, Karla Neuberta a Jendu Rajmana. Otázka je jednoduchá – Proč 1. světová válka?

Po obrovském úspěchu první výstavy, napadlo ředitele Správy Pražského hradu, abych se pokusil pátrat po dalších českých fotografech, že bychom pak uspořádali další výstavu. Tenkrát mi připadalo absurdní, že bychom objevili dalšího Bišického, protože v celém světě dosud nebyla z této války objevena takto kvalitní kolekce fotografií. Bišický byl vskutku objev světový. Existuje mnoho vynikajících fotek z války, ale nikde není znám takovýto soubor od jediného umělce. Neuvěřitelné se však stalo skutkem a do dvou let jsem měl sbírku stovek negativů Gustava Brože, kterou mi přinesl jeden sběratel, dále bednu negativů Jana Myšičky s perfektními popisky a další dva fotografy představili jejich vnuci Pavel Hančar a Jan Neubert. Hančar přinesl pohlednicové fotky svého děda Jendy Rajmana / negativy se nedochovaly / a Jan Neubert naskenoval válečné negativy dědy Karla Neuberta, zakladatele známé fotografické dynastie Neubertů. Je to absolutní rarita, že máme pět fotografů – vojáků, jejichž dílo přežilo řeže války a dochovalo se do dnešních dob.

Nesmím se zapomenout zeptat na tvé nakladatelství JAKURA, jak se mu daří a co chystáte? A na čem právě nyní pracuješ Ty osobně? Zaslechla jsem něco o publikaci v kůži, pak něco málo o 33 publikacích…

To vydavatelství mám teprve 7 let a občas něco vydám. Ale všech deset publikací se vlastně týkalo umění. Monografie o vynikajícím malíři Františku Ronovském byla vůbec první velkou publikací. Loni jsem vydal svoji monografii k výstavě na Pražském hradě „Jak jsem potkal lidi“ a k tomu ještě 33 bibliofilií téže knihy se sedmi vloženými originálními fotografiemi. Letos konečně vydám naprostou lahůdku pro milovníky Josefa Váchala a to faksimile Ďáblovy odstředivky, kterou objevil můj kamarád jako jediný exemplář kdesi na Moravě. To je ona v kůži vázaná, ručně šitá, od originálu k nerozeznání, ve 199 kusech vydaná kniha. Přidám ještě web, kde o ní je vše: www.dablova-odstredivka.cz

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Nakonec poslední otázka, která zajímá naše čtenáře. Kdybys měl dát lidem, kteří chtějí fotit a kteří se chtějí prosadit, jedinou radu, jaká by byla?

Neumím a nechci udílet knížecí rady. Jen řeknu, jak jsem se vším naložil já. Po studiích jsem se vyfláknul na všechno, co do mě hustili 10 let a naprosto lehkomyslně zůstal na volné noze. Asi jsem si věřil, že se nějak prosadím, anebo jsem měl kliku. A taky jsem pořád o tom, co fotím, pochyboval, ale zároveň jsem se pořád učil. Domnívám se taky, že přehnané sebevědomí vede do pekel. Ale jestli se chce mladý adept fotografie hlavně prosadit, být slavný a vydělat prachy, tak použiji „smutný“ citát, který na dnešní dobu pěkně pasuje: „Metoda tvorby nejen hollywoodské Star, která se uplatňuje od počátku 20. století, že kdokoli může být populární, kdo je intenzivně po nějakou dobu propagován všemocnou reklamou. Je to otázka účelu a nákladů, nikoli otázka kvality umělce.“

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Copyright (c) Jaroslav Kučera

Jardo, děkuji za milé popovídání a těším se na naše další setkání. Pro více informací a více fotografií navštivte www.jaroslavkucera.com/ nebo facebook https://www.facebook.com/jaroslav.kucera.3990.