Když jsem si vybírala osobnosti, se kterými bych v  květnu chtěla udělat rozhovory, volba profesora Štreita byla jasná již několik měsíců a strašně jsem se na to těšila. Přemýšlela jsem, co bych vám o něm mohla napsat.

Jeho tvorba a život však mluví samy za sebe. Dokumentární celky, které tvoříodráží dobu a prostředí, v němž se Jindřich Štreit pohyboval a pohybuje. Za svůj život si prošel pěknými i horšími časy. Fotka mu byla vždy na blízku. Celý život učí. Ti, jenž jsou jeho studenty, mohou být hrdí na to, jaká osobnost je vede. 

Když jsem si o Jindrovi ze Sovince hledala informace, na kterých bych postavila tento rozhovor, zjistila jsem, že má za sebou 1 200 samostatných výstav. Nevěřila jsem tomu číslu. Je neskutečné. Když mi však od Jindry začaly chodit pozvánky na právě probíhající výstavy či chystané vernisáže, pochopila jsem, že to je člověk, který se jen tak nezastaví, protože má světu co sdělit. 

Je náročné vyprávět dnes cokoliv, co by ještě nebylo řečeno, ale nikde není psáno, že to není nemožné. Záleží totiž na tom, jak dané téma odvyprávíte a to vážený Jindra umí. Vypráví nám příběhy neznámých lidí z venkova a vesnic tak, jak to dokáže jen on sám…

 K učení jste se dostal již v mládí a dnes jste profesorem na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, kdy jste začal učit na ITF? 

Na ITF jsem začal učit v r. 1991, kdy mne oslovil prof. Vladimír Birgus a svěřil mi předměty dokumentární publikace, portrét osobnosti a dějiny umění od r. 1945 do současnosti.

V té době jsem byl současně externím pedagogem na FAMU v Praze a na VŠVU v Bratislavě.

Jindżich śtreit 1

V letech 1982-1990 jste neučil, nemohl jste. Působil jste na Státním statku Ryžoviště, jak byste popsal tuto dobu, chybělo vám učení? 

Na státním statku v Ryžovišti jsem pracoval jako dispečer. Ráno jsem vstával ve čtyři hodiny a složitým způsobem jsem se dostával na ředitelství. Po ranním shonu jsem měl již volnější den, kdy jsem plnil organizační úkoly. Byl jsem neustále mezi lidmi, což jsem využíval k fotografickému zachycení života lidí několika vesnic.

Jako fotograf jsem byl neustále sledován a každá moje činnost v tomto oboru byla hned hlášena řediteli. Nedbal jsem na to a také ze strany vedení byla tato má činnost tolerována. Na chodbě ředitelství jsem měl velikou nástěnkovou plochu, kterou jsem průběžně zaplňoval fotografiemi na dokumentačním papíře. Zaměstnanci si obyčejně fotografie z nástěnek brali domů. Mnozí se jimi nyní chlubí.

Kromě fotografování jsem organizoval společně s vedením zájezdy na koncerty, divadla, výstavy, rehabilitace. Vybíral jsem tu nejlepší dosažitelnou kulturu. Tím jsem kompenzoval mou pedagogickou absenci.

Tím, že jsem nemohl vystavovat ani publikovat, nesmělo se o mně psát ani mluvit, jsem měl klid a mohl se soustředit na  tvorbu.

Jindżich śtreit 2

 Jaká byla vlastně cesta učitele k fotografii? 

Začal jsem fotografovat již na pedagogické fakultě, kde jsem studoval výtvarný obor.

Tato aktivita vhodně doplňovala studijní obor. První výstavy jsem měl ještě coby student Palackého univerzity v Olomouci ve Studentském klubu.

Když jsem začal učit v Sovinci, malé vesničce se středověkým hradem, našel jsem si téma VESNICE.

Jindżich śtreit 4

Myslíte si, že je nutné vystudovat vysokou školu, aby se mohl člověk věnovat dokumentární, reportážní fotografii či fotožurnalistice? 

Samozřejmě, že to nutné není a nikoho nemůžete přesvědčovat. Je mnoho vynikajících fotografů, kteří vysokou školu nemají. Mají však cit a další smysl pro  vnímání fotografie.

V čem může být podle vás absolvování vysoké školy fotografie přínosem do života začínajícího fotografa a jaký je podle vás přístup k fotce u člověka, který fotografii vystudoval a nevystudoval?  

Studium je užitečné k tomu, aby se student seznámil nejen s tím, co vše již tady bylo a je, s literaturou, historií, technikou, ale také je užitečné v tom, že se setkává se svými vrstevníky, že vidí, co vše vytvářejí. Může s nimi  konfrontovat svou práci.

S pedagogy diskutuje o různých variantách a možnostech postupu.

Právě znalost toho, co již bylo někdy někým vytvořeno, je pro studenta velmi důležitá.

Jindżich śtreit 9

Jak vnímáte roli soukromých uměleckých škol v současném školském systému? Myslíte si, že může být přístup pedagogů těchto škol stejně individuální a personalizovaný jako je na ITF? 

Vždy záleží na vedoucím činiteli, jaký tým si vytvoří. Čím zkušenější a náročnější pedagogy si pozve k spolupráci, tím kvalitnější sbor vytvoří. Je dobré volit silné individuality, a to jak po odborné, tak i lidské stránce, které jsou zárukou dobré práce.

Jindżich śtreit 10

Dalo by se říci, že pomáháte/spolupracujete s mnoha umělci, na stránkách ITF byli popsáni jako „progresivní“, jak lze vůbec v onom obrovském moři „fotografů“ nalézt onoho progresivního (talentovaného) fotografa, se kterým dál pracujete a jak takový „progresivní“ člověk vypadá? 

Musí se začít již od výběru studentů. Z fotografií, které adepti posílají do prvního kola příjímacího řízení se již dají vyčíst stopy talentu. Důležitý je osobní pohovor a i teoretické znalosti. Bez soustavné poctivé práce se k  žádným výkonům nedopracujeme.

Jindżich śtreit 14

Kdybyste měl popsat současnou českou dokumentární scénu, jakými slovy byste tak učinil? 

Myslím si, že je velmi zajímavá a určitě se udržuje na vysoké úrovni. Můžeme ji srovnávat s evropskou špičkou.

Jindżich śtreit 16

Věnoval jste se mnoha fotografickým projektům, dlouhodobým byla i romská tématika, v čem pro vás bylo dokumentování této kultury tak zajímavé?  

Vždy  to byla zajímavá zkušenost. Poznávání proměn tohoto etnika je i odrazem naší společnosti.

Jindżich śtreit 22

Dnes je poměrně těžké najít téma/námět, které by ještě nebylo zpracováno, a tak je důležité hledat cesty, jak tyto náměty zpracovat/vyprávět, aby byl alespoň pohled na ně výjimečný. Bylo tomu podobně i v době vašich začátků? 

Důležité je vnímat život v celé jeho šíři. Pokud jej mám rád, téma se vždy vynoří. Já jen čekám, které mne osloví a které si mne najde.

Jindżich śtreit 24

Jindżich śtreit 26

Jindżich śtreit 27