Spojuje je dokumentární a žurnalistická fotka. Jsou to známé tváře světa fotografie. Jsou to uznávané osobnosti s charakteristickým rukopisem a jasnou vizí. Spojují je fotografická témata či Institut tvůrčí fotografie v Opavě. Tento měsíc budou mezi zpovídanými Radek Kalhous, Filip Singer, Jindřich Štreit a Tomáš Hliva. 

Výjimečně nepopíši fotografa svými slovy. Do ruky se mi dostal text, který o Radkovi napsal jeho dobrý přítel. S tímto textem se natolik ztotožňuji, že nemohu jinak, než ho zde použít.

Od roku 2000 pracuje jako fotoreportér pro největší český deník a tato práce mu podle jeho slov přinesla fotografickou sebejistotu, která mu umožnila nahlížet na běžné situace jiným pohledem.

Jeho rukopis se stal nezaměnitelným, ať jde o fotografii krajiny, portréty doživotně odsouzených vrahů nebo prezidenta republiky. Právě tyto fotografie zapadají do cyklů fotografií, které vyvolaly velkou vlnu zájmu. Vizuální hra portrétů řazených vedle sebe jen na základě podobnosti bez ohledu na sociální zařazení, přilákala do městské galerie v Pardubicích rekordní počet návštěvníků.

Radek Kalhous se vždy snaží, aby jeho fotografie nebyly jen výtvarné, ale aby měly i potenciál donutit diváka k zamyšlení. Když tedy portréty nejbrutálnějších vrahů, sociálně slabých lidí, elitních politiků i výtvarníků vystaví anonymně vedle sebe, chce pouze donutit diváka k reakci a zamyšlení, zdali nejsme ve finále všichni stejní, „nazí“ před objektivem. Pokud vystaví krajinu, mystickou, tajemnou a krásnou, prozradí zároveň, že jde o ekologickou zátěž v podobě popílkovišť a skládek. Pokud fotografuje v hospicu, neukazuje umírající zlomené lidi, ale lidi smířené a připravené.

Právě proto mu tyto fotografie získaly sedm ocenění Czech Press Photo a finálovou nominaci ve dvou kategoriích v konkurenci 120 000 fotografií soutěže Sony World Photo Awards. Kromě několika výstav v evropských galeriích pravidelně vystavuje i v ČR a přednáší na středních školách se zaměřením na fotografii. Hlavně je ale plný energie a pracuje stále na nových projektech a doplňuje ty staré, jak sám říká nikdy neuzavřené.

Ahoj Radku, moc díky za rozhovor. Tuhle otázku si prostě asi nebudu schopná nikdy odepřít, ale jak jsi se dostal k fotografování?  

Jednou jsem byl u toho, když bratr dělal fotogramy jako domácí úkol do fotokroužku, z celého procesu jsem byl uchvácen. Všechno bylo tak zvláštní, z našeho dětského pokoje se stala temná komora osvícená červeným světlem a všude byly cítit tajemné,  do té doby mně neznámé vůně. Když potom začal papír ve vývojce tmavnout, byl to pro mě, jedenáctiletého chlapce, intenzivní zážitek. Tím začalo období, kdy jsem chtěl v komoře trávit co nejvíc času, ale nebylo co vyvolávat. Naštěstí můj otec zapomněl na mé dvanácté narozeniny, a tak mi v rámci improvizace daroval svůj fotoaparát Zenit TTL a já mohl začít fotografovat.

Kdy ti došlo, čemu se budeš ve focení věnovat, a to ať už ve volné tvorbě, tak i v té profesionální? 

Profesionální tvorba je jasná, tam musím plnit přání zákazníka. V podstatě se mi jen třikrát v životě stalo, že na mně klient zcela nechal to, jak celou zakázku nafotografovat a zároveň vyžadoval můj autorský rukopis bez jakéhokoliv zásahu z jeho strany. Většina zákazníků sice tvrdí, že mi dává volnou ruku, ale já už po těch letech vím, co očekávají. Pokud chce někdo nafotografovat portréty, stejně vždy vybere tu fotografii, kde vypadá nejlíp a samozřejmě podle mě vždy tu nejhorší. Volná tvorba je úplně něco jiného. Do ní si nenechám mluvit. Samozřejmě ji konzultuju s kamarády a pozorně vnímám, jak na fotky reagují, ale většinou vím, co chci. Je pravda, že cesta k téhle sebejistotě u mě byla dost dlouhá… Až příliš.

Nikdy jsem se nepohyboval v žádné fotokomunitě, fotografii jsem nestudoval a ke všemu jsem si musel dojít sám, dlouze a mnohokrát špatnou cestou. Teprve posledních pár let vím, co chci a cítím se v tom jistý. Vzhledem k tomu, že už fotím třicet let, bylo načase.

Když se člověk fotkou živí, zbývá mu vůbec prostor a energie na volnou tvorbu?  

Podle mě existují dva modely resp. tři. Ten třetí, to je sen většiny fotografů – živit se svou volnou tvorbou. Jen zlomku fotografů se to ovšem podaří a v podstatě nezáleží jen na nich, ale i na lidech, kteří za nimi stojí. Ty první dva modely můžeme nazvat chudý fotograf a bohatý fotograf. Většina fotografů, kteří se živí komerční fotografií, nemá čas ani energii věnovat se volným věcem a já si dokonce myslím, že je ta komerční fotka v mnoha případech podprahově tak formuje, že by volné věci vypadaly stejně jako ta komerce. No a ta druhá skupina fotografů se ke komerční fotce buď vůbec nedostane anebo ani nechce a technicky by ji ani nezvládli. No a pak je skupina, která se schizofrenně pohybuje v obou kategoriích a najde si přesné vyvážení. Mám pocit, že tam patřím já, ale jsem spíš ten chudý.

Zabýváš se sociálním dokumentem, jak náročné je najít si téma a jak náročné je najít si formu, jakou ho zpracuješ, odvyprávíš? 

Ono jde v podstatě o to najít kombinaci obojího a to těžké je. Pokud najdu téma, nemusím už nalézt formu, jak ho ztvárnit. Lépe řečeno jak ho nafotografovat, tak jak bych chtěl, aby bylo prostřednictvím mých fotografií vnímáno. Typickým příkladem pro mě bylo fotografování v hospicu. Když mě oslovil ředitel hospicu, abych dlouhodobě fotografoval provoz, vedli jsme  dlouhé hodiny debaty o tom, co chceme fotografovat. Ovšem ne v technické rovině, ale spíše v té filozofické. No a já jsem to potom měl celé převést do obrazu. Bylo to nejtěžší fotografování, co jsem zažil. Kromě toho, že jsem byl velice zatížen myšlenkou, že si vybírám prvoplánově atraktivní téma (typu děti, zvířátka, staří lidé nebo západy slunce), kreativní prostředky pro fotografii v hospicu prakticky chyběly. Ticho, klid a světlo, to byly mé první dojmy. Vždy, když jsem odcházel z hospicu, říkal jsem si, že už se nevrátím, že to prostě nejde vyfotit tak, jak bych chtěl. Večer jsem ale vždycky našel fotografii, z které jsem měl mírný pocit, že vystihuje, co jsem chtěl a pokračoval jsem dál. Nakonec jsem tam strávil dva roky hrubého času. Fotografií, za kterými si stojím je ovšem tak deset a plánovanou knihu jsme odložili na neurčito. Po takovýchto projektech většinou fotím úplně jiné věci, potřebuji si od fotky odpočinout, jak jinak než  fotkou. Když mám plné zuby portrétů, začnu fotit noční krajinu nebo jezdit do ZOO. Naštěstí nejsem fotograf zaměřený na jeden druh fotografie, ale baví mě jako celek. Tajně pak jen doufám, že mé fotografie spojuje můj styl focení. Pro mě je nejpodstatnější, aby mé fotografie v divákovi vzbuzovaly nějaké pocity, ať už negativní nebo pozitivní, nejlépe směsici obou, ve kterých se ani sám divák nevyzná. Potom mám teprve pocit, že jsem odvedl dobrou práci. Nechci dělat prázdné obrázky.

hospic02-2

krajina03

krajina01

Máš za sebou několik výstav, stojí za tebou nějaká agentura nebo je to všechno o tvé práci a schopnosti se prosadit/být viděn?

Moje schopnost se prosadit a být viděn je nulová. Když budu parafrázovat Cimrmana, vesele si popelařím v Pardubicích. Stále si myslím, i když to může být utopie, že dobrá fotografie si cestu najde sama. Znamená to tedy jednoduše, že moje fotografie ještě nejsou dobré. Samozřejmě jsou snímky, které mě posouvají rychleji, jako třeba série portrétů doživotně odsouzených vrahů. Tady se jasně ukazuje, jak je důležité mít to správné téma, řečeno s lehkou ironií. Dvě a půl hodiny fotografování v kriminále mi přineslo víc pozornosti než dva roky v hospicu. Přes tisíc sdílení na Facebooku, tady asi už svůj stín nepřekročím a naštěstí ani nechci. Přál bych si, aby mé fotografie vidělo víc lidí, ale energii, kterou bych měl věnovat selfpromu, raději dávám do fotografování. Také si myslím, že pokud by moje fotografie byly výjimečné, už by si toho nějaký kurátor všiml, takže musím trochu přidat.

Luboš Miko zastřelil chladnokrevně zezadu taxikáře a napadl mačetou dvě ženy.

Luboš Miko zastřelil chladnokrevně zezadu taxikáře a napadl mačetou dvě ženy.

Jsi držitelem několika cen Czech Press Photo. V čem jsou podle tebe tyto a jí podobné soutěže dobré – proč by se jich měli fotografové účastnit?  

Většina deníkových fotožurnalistů, včetně mě, produkuje fotografie s jepičím životem. Není nic staršího než dnešní noviny. Popisná zpravodajská fotografie, rychlá srozumitelná a související s textem, který doprovází, ovšem většinou bez přesahu, to je náš denní chleba. Soutěže jako Czech Press Photo nás dobrovolně tlačí k tomu, abychom dělali něco víc. Každý chce, aby za ním v životě něco zůstalo a ani fotoreportér není výjimkou. Podobné soutěže většinou motivují a vzniká díky nim mnoho dobrých fotografií, a to dokonce ve stádiu jakéhosi startupu, protože u mnoha fotografů konkrétní fotografování nekončí obesláním soutěže, ale pokračují v něm dlouhodobě. Myslím si, že má fotoreportér obecně velký náskok před ostatními fotografy, ve schopnosti  reagovat na danou situaci rychleji, zvládnout technickou stránku fotografie a mít fotografický postřeh. Takovéto soutěže ho navíc odblokují od novinářské rutiny a dostanou z něj tak to nejlepší.

dvojčata01

Jak bys charakterizoval žurnalistickou fotografii?  

Je to první věc, kterou člověk vnímá, když se koukne do novin a proto je tak důležitá.

zoo02

zoo03

zoo04

Myslíš, že se kvůli požadavkům na rychlost slevuje z estetického hlediska žurnalistické fotografie?  

I fotka, která vznikla rychle, může být dobrá, pokud ji dělá kvalitní fotograf anebo špatný fotograf s velkou dávkou štěstí. Zcela chápu, když se na titulu objeví fotka top okamžiku od amatéra, fotografovaná telefonem. Nejde o to, jestli je to fotka z telefonu nebo profesionální zrcadlovky, jestli ji fotil amatér nebo profesionál, je to přeci strašně jednoduché… Fotka musí být dobrá. Akorát že profesionál má daleko větší šanci, že donese lepší fotku, díky zkušenostem a předvídavosti. Dnes je největší problém fotografie ten, že si většina lidí myslí, že jí rozumí. V době kdy má každý člověk fotoaparát minimálně na telefonu, se vytratila jakákoliv soudnost. Myslím, že zásadnější problém s kvalitou fotek obecně mají zpravodajské weby. Tam se s ní zachází opravdu macešsky. Mnohokrát jsem zažil, že z mé výškové fotky byla na webu  najednou  fotka široká. Potom můžete udělat dvě věci, křičet na editora nebo nad tím mávnout rukou, což úplně nejde, když jste pod fotkou podepsaný.

Kam myslíš, že se žurnalistická fotka za posledních dvacet let posunula?  

Nedávno jsem se koukal do archivu soutěže World Press Photo od nějakých sedmdesátých let doteď a bylo to opravdu zajímavé. Dříve byla fotka víc zahalená v symbolech, nebyla tak odhalená až šokující. Gesto nebo grimasa byly všeříkající a plně dostačující. Humanistická fotografie byla na svém vrcholu. Fotožurnalismus se vyvíjí a uspokojuje poptávku společnosti. Dnes chtějí lidé vidět vše jasně a bez kliček. Po technické stránce je možné prakticky cokoliv. Největší skok z tohoto pohledu udělala sportovní fotografie. Ta byla technikou velice limitovaná. Se současnými fotoaparáty můžete pracovat téměř za tmy. Jednou jsem přemýšlel, jak by asi vypadala fotografie, kdyby současnou zrcadlovku teleportovali do roku 1950 a dali ji fotografovi místo Rolleiflexu. Myslím, že by ji rychle odložil. Mentálně a stylově by byl nastavený právě na tu těžkopádnou dvouokou zrcadlovku.

Když by se někdo rozhodl stát fotoreportérem, co bys mu doporučil?  

Doporučil bych mu, aby nestál za zády nás dělníků fotografie a nesnažil se dělat stejné fotky jako my, ale aby pracoval víc s přesahem a hledal svoje témata. Nemusí být na válečné frontě, aby udělal silné fotky. Měl by naopak hledat fotografie v prostředí, které důvěrně zná a je mu blízké. Žádný fotograf nevyfotí vaše děti lépe než vy, když zachytíte nějaký spontánní, intimní a silný okamžik. K němu on se nedostane. Sice udělá vizuálně zajímavou fotku, ale zcela prázdnou. A prázdné fotky jsou nanic.

umelci02

umelci03

umelci01