Jsou z oboru fotografie, ale nestojí za fotoaparátem. Jsou spojeni s renomovanými fotografickými značkami, mají za sebou redaktorskou činnost, obchodní činnost a ve světě fotografie se pohybují dnes a denně. Vnímají ho z trochu jiné perspektivy. Pracují s fotografy, píší s nimi rozhovory, vybírají jejich fotografie, vybírají ambasadory a musí sledovat trendy na trhu. 

Jak se na fotku a fotografický trh dívají profesionálové z druhého fotografického břehu?

V tomto měsíci jsou mezi zpovídanými Aleš Mejdrech ze společnost Carl Zeiss spol. s.r.o., Kunio Ao ze společnosti Fujifilm, René Tomaides za Fomei a.s., Milan Formánek za Red Bull a Rudolf Stahlich za časopis FotoVideo.

Dobrý den, Rudolfe, děkuji za rozhovor. Vydávat časopis v době elektronických médií asi není úplně jednoduché a ten, kdo v tom není zainteresovaný si asi dost dobře neumí představit, co všechno znamená vydávat časopis o focení, doufám tedy, že se nám to povede skrz tento rozhovor…

Kolik lidí dnes čte vaší tištěnou verzi a kolik elektronickou?

Jsme pořád na deseti tisících tisku a asi třech tisících elektronických. Tu remitendu (vrácené výtisky) rozdáváme na akcích a hlavně používáme redistribuci, takže nám zpět nic nezůstane.

Je náročné sehnat inzerentní klienty pro dlouhodobou spolupráci?

Správně jste napsala! Dnes to není o inzerci, ale o spolupráci.  Je to těžké a není na to recept. Je to vše zase jenom o lidech a o krásných lidech ve spoustě firem a o tom, jak si padneme do plánů a do programu. Mám rád tu naší malou českou a slovenskou kuchyni, na které se mnohdy prodá jen pár kusů něčeho, co potřebuje ale také být vidět. Neříkám, že si musíme pomáhat, ale je vidět, že se všichni můžeme mít rádi. Bez vzájemné spolupráce to prostě nejde. No a jednorázovky já nesnáším, jsou k ničemu i v životě i v sexu, natož v obchodě a spolupráci. Takže Romano jedině dlouhodobě!

V čem je FotoVideo jiné než ostatní foto časopisy? Ve FotoVideo jste od samého počátku, pamatujete si na začátky – nervy i entuziazmus, který doprovázel jeho uvedení na trh? Jak moc se FotoVideo za těch 20 let změnilo?

Hodně se změnilo. Je mu letos už dvacet let a to je docela dospělý věk.  Jsme ale stále mladí a čeští a slovenští. V tom se možná lišíme od jiných. Moji kolegové v evropské asociaci EISA, které jsme, coby fotografický časopis jediným členem se mne ptají často stejně. Proč je v tak malých zemích/zemi tolik fotografických časopisů? Já odpovídám dvě věci.

A) Jsme země s obrovskou fotografickou tradicí. U nás se vždy fotilo (myslím aktivně) a fotí snad každý.

B) Každý náš časopis je jiný. Jeden je tradiční, druhý je spíše revue, třetí je licenční a my… Takže se doplňujeme.

Začínali jsme jako „Advanced“ a když jsem přišel, změnili jsme to s panem vydavatelem na „FotoVideo“ a pak jsme rostli a tvarovali se. Teď máme pořád dvanáct vydání ročně a sto tiskových stran. Vedle toho máme spoustu aktivit okolo, což dříve tak moc nebývalo. Chceme být všude a u každého.

img-5960-5326e18ee0da4-1

I časopis potřebuje svůj marketing, jaké kanály, sociální sítě využíváte pro svou propagaci a proč?

Moc a moc. Je to o tom být vidět. Mám prozrazovat? Máme časopis, vlastní dvojweb, týdenní newsletter, dva facebookové profily, jednu skupinu, nový Instagram, teď připravujeme „FotoVideoLive“ a další a další. No a bez spolupráce se skvělými lidmi to prostě nejde!

Z koho (kromě mě ) je sestavena vaše redakce?

Teď se možná bude spousta lidí smát, ale je nás fakt pod deset i se dvěma grafiky a včetně Vás, Romano. Máme externí, výborné spolupracovníky, to je fakt a trend, jinak se dnes časopis dělat nedá.  Je to náš velký koníček, že?! Ale jsme zvyklí zastat a zastávat více činností najednou, to už jinak nejde.

FotoVideo pořádá mezi fotografy známou a oblíbenou soutěž Fotograf roku, kolik fotografií vám během roku asi tak dorazí a jak probíhá výběr těch nejlepších?

No tak počítejte! Máme dvanáct témat a do jednoho tématu se přihlásí i tři tisíce fotografií. Ale je fakt vidět, že některá témata jsou pro fotografy stále těžší a těžší. Je to i dobou a snahou být lepší a lepší. Máme ale dvanáct kategorií, a tak má hodně účastníků šanci vyhrát. Už jste si to zkusila? Dlouhodobá soutěž fotografické všestrannosti… Vybírá porota, já ty fotky vlastně nevidím, až po vyhodnocení mi přijde nejlepších dvacet k otištění do časopisu i s komentáři a bodovým hodnocením poroty. A tak to jede každý měsíc už šestnáctý rok. Mám ale hrozně velkou radost, že už to není o kvantitě, ale o kvalitě. A ta je vidět. Pyšníme se tím, že naše soutěž už vychovala spoustu hodně dobrých fotografů. To je moc fajn!

Hlásí se vám rok od roku více fotografů nebo je tomu opačně?

Fotografů, aktivních účastníků soutěže, je tam pořád přes dvacet tisíc. Někteří se ale „flákají“ a pošlou třeba jen jednou za rok a tak soutěží v každém kole mnohem méně lidí a fakt se specializují. Mám radost z těch mladých, z fotokroužků, ze škol. Ti jedou. Kupují si první, kvalitnější foťáky a fotí a fotí. Teď jsme se zrovna s jedním partnerem naší soutěže dohodli, že jim budeme podporovat jejich vlastní výstavy a tak třeba vznikne nový seriál výstav mladé fotografie po školách a zájmových kroužcích.

Co o vás možná ví méně současníků je to, že jste stál u zrodu časopisu Reflex, kde se zrodil nápad na tento v zásadě unikátní časopis?

Ten nápad nebyl můj, to byl nápad mnoha moc dobrých českých novinářů, kteří chtěli, aby to tu bylo lepší. Já se tenkrát staral hlavně o to, aby to vyšlo a vycházelo a stíhal se tisk a papír a aby redakce měla kde být a ti co psali, aby měli na práci podmínky a klid. A tak jsem jezdil po nocích do tiskárny a s plakáty po Vodičkově a po Národní a nespal vůbec a věděl, že to nedělám zbytečně. Studoval jsem, co je to vlastně inzerce, která tu neexistovala a vůbec… Tehdá jsme všichni moc a moc chtěli a mně hodně daly návštěvy u Spieglu a u Murdocha či v Americe, ale aplikovat to tady bylo hodně těžké. Ale povedlo se, Reflex je tu pořád a já mu držím palce.

zdenek-beranek-7,-zleva-rudolf-stahlich,-josef-maly,-martin-boril,-lenka-zlatohlavkova-559cdaef83cb6_640x426

Podílel se do současnosti na vzniku a redesignech více než sedmdesáti českých i zahraničních tiskových a internetových médií.” Mně už snad zajímá jen jediné, jak se tohle všechno dá stihnout?

Neříkejte, že nevíte, jak více věcí najednout stihnout! Jde to a chce to tréning. Chce to být aktivní od začátku, možná to byli rodiče, co mne drželi zkrátka a hodně úkolovali, možná náročné prostředí venkova, kde jsem vyrůstal, možná nejlepší vysoká škola, kterou znám a kterou jsem absolvoval a možná od všeho kousek. To se naučíte. Jako chemik mám několik výzkumných patentů, jako obchodník jsem navštívil několik desítek zemí světa, jako člověk miluji barevnou práci, jako jedinec mám stále rád objevování nového a dalšího. A tak když jsem dělal časopis pro jednu z největších světových firem v padesáti šesti jazykových mutacích, tušil, jsem, že to asi bude největší firemní časopis na světě. A taky byl! Když jsem se objevil u zrodu Reflexu, chtěl jsem, aby se stal největším celospolečenským časopisem u nás a taky se stal. Když máte vysoké cíle, stihnete toho víc. A to víc vám přináší další šance. Pak stíháte i je.

Nejste někdy unavený? 

“Unavený jsem někdy až dost a mám i chvíle, kdy se chci na všechno vykašlat…” Ale to je dost známá odpověď mnoha současných managerů, že? Sám jsem jí slyšel a četl mnohokrát, a to jste Romano určitě slyšet nechtěla. Já jsem unavený jen tehdy, když mám smutnou duši, když mne někdo zklame, nedodrží slovo nebo se opět projeví jako podrazák a to, i když jsem mu (třeba i v duchu) dal více šancí. Únavu považuji tedy za věc psychickou. Fyzicky se unavuji vlastně záměrně a rád. Má to svůj zvláštní půvab – mozek rychleji vysadí a dobře a lépe se mi usíná. Unavuji se dřevem, ale to už souvisí s Vaší další otázkou.

Jak trávíte volný čas?

No s tím dřevem přeci! Žiji na konci světa, na takové staré usedlosti, je to vodní mlýn, o kterém jsem našel první záznam někdy z roku 1605 a už tehdá zde žil jakýsi Jeník Ponikálek a měl tu 15 lidí, deset krav, další havěť a pole oraná i neoraná… U domu mi končí cesta, která nikdy nebyla a nebude asfaltová, z jedné strany mám potok s ženským názvem, ze druhé hluboký hraběcí les a před i za mnou jsou krásné louky, na kterých rostou jen samé bylinky a nechybí mi ani víly… V moderní evropské terminologii se tomu říká Chráněná krajinná oblast a biosférická rezervace a nadnárodní biokoridol mi prochází kuchyní, ale já tu krásu tak netituluji, ta krása mne baví, protože voní a dobře se v ní žije. Takže volný čas? Ten díky předchozímu vlastně nemám. Jsem člověk, co pracuje už spoustu let mimo jiné i s motorovou pilou, aby bylo dost dřeva na zimu do krbu, co si renovuje sám starý, dřevěný nábytek a tak má k tomu frézu a protahovačku a formátovku a to dřevo s jeho spoustou vůní mám pak všude, ale to opravdu není o volném čase, to je o potřebě a kráse a životě a touze. Takže tak trávím čas.

Když fotíte, co je v centru vašeho hledáčku?

Když fotím? Upřímně se přiznám, že focení miluji od hodně raného věku a nikdy jsem si nevybíral žánr. Miluji lidi a rád je fotím, ale strašně těžké je to s jejich přirozeností. Jen málokdy se mi to povede tak, jak bych si představoval. A tak jsem už od studentských let takovým malým panem Tichým. Fotil jsem spolužáky a spolužačky na střední škole, Rusáky v osmašedesátém, když nás okupovali, kamarády na Šumavě při týdenních pařbách, rodinu když se bavila i smutnila, domorodce v Africe i Jižní Americe, když se chtěli prát, holky po milování i opilce na tancovačce. To je moje. Další žánry vlastně jen obdivuji, hltám a taky coby porotce mnoha soutěží hodnotím. Jo, a máte pravdu s tím hledáčkem! Bez hledáčku nefotím. Už I tem malý BabyBox co jsem měl jako kluk od strýce kameramana měl drátěný!

Ale je fakt, že mám rád přirozené světlo a díky své profesi se na svět dívám hodně fotograficky!