X-Photographers je světová skupina společnosti Fujifilm, která je složená z nejlepších fotografů fotících na techniku Fujifilm z každé země, kde má společnost svou pobočku. Jsou vybíráni marketingovými manažery společnosti.

(English text included.)

Možná, že to nezní jako cokoliv “speciálního”, ale pro všechny vybrané je poctou být součástí této skupiny, někdy též nazývané jako #Fujifamily. Díky tomuto spojení je jejich práce viditelnější a jejich osoba se dostává do většího povědomí. Jsou inspirací pro mnoho dalších fotografů po celém světě.

A co je též super?

Kdykoliv se chystá uvedení nového produktu na světový trh, jeden X-Photographer z každé země je vybrán a požádán, aby se stal oficiálním ambasadorem této novinky.

Ale co je úplně nejlepší? 

X-Photographers jsou lidé, kteří Fujifilmu pomáhají budovat silnou a přátelskou komunitu fungující napříč celým světem. Pokud chcete zažít ten pocit, že někam patříte, zkuste si fotit s fotoaparáty Fujifilm a uvidíte, jak bude “Fuji” komunita sdílet vaše nadšení.

Jonas Dyhr Rask je dánský lékař a dokumentární fotograf. Patří do světové skupiny X-Photographers a svou fotografickou tvorbu zaměřuje na lidi, primárně pak street foto, ale rozhodně ne z typického úhlu pohledu. Snaží se zachytit věci, kterých si člověk okamžitě nevšimne. Není to o dobrých snímcích, není to o extatických momentech něčích životů. Vypadá to, jako kdyby pracoval na Bibli obyčejných lidí, kteří čelí každodenním změnám světa a struktur, jimiž jsou obklopeni. Jak sám řekl: „Můj styl street fotografie jako by izoloval lidské prvky a svou pozornost upřel přímo k nim, stavějíc je do kontrastu k městským scenériím a materiální strohosti.“

Jonasova komerční práce též směřuje k lidem a je v dokonalé harmonii se stylem jeho volné tvorby. Jeho osobitý styl je klienty, kterým fotí portréty a svatby, plně respektován. Tohle je přesně to, čeho by chtěl každý fotograf dosáhnout, tak se Jonase ptám, jak je možné se dostat do takové harmonie…

1) Jonasi, jak dlouhá byla tvá cesta k tomu, abys byl v takové harmonii se svými klienty a jak sis získal jejich respekt? 

Musím přiznat, že většina mé práce neobsahuje práci s klienty. Jsem tak rád, že jsem v pozici, kdy mohu objevovat fotografii jako médium, aniž bych to musel dělat pro peníze. Kdykoliv jsem se rozhodl pro práci s klientem, bylo tomu tak proto, že jsem cítil silnou potřebu se toho ujmout. Myslím si, že je právě tohle základem dobře odvedené práce. Necítím žádný tlak, pokud si je vyberu stejně tak jako oni mě. Vždycky se klientům snažím ukázat, jak přesně bude má práce vypadat, aby věděli, co ode mě mohou očekávat. Dostanou ode mě mnoho ukázek mé práce, obzvláště z ulice, a pak jim řeknu, že přesně takhle budu fotit i pro ně. Vždy je přesvědčím k tomu, aby otevřeli svou mysl a důvěřovali mé kreativitě.

xt122645

2) Jak může fotograf najít svůj vlastní styl, žánr a rukopis?

Musíš hledat inspiraci mimo fotografii. Hledej jí v jiných formách umění, malbě, hudbě ad. Může to být opravdu cokoliv. Najdi si něco, co v tobě vyvolá určité pocity. Potom tyto pocity převeď do fotografie. Pozoruj práci jiných fotografů a hledej prvky, které vytváří právě jeho

styl. Pak si z toho vezmi to, co se ti líbí, ale transformuj to, změň to a přidej k tomu něco svého. A pak už ti zbývá jen praxe, praxe a praxe… Každý den. A najdeš si svůj rukopis. Je to nevyhnutelné.

3) Jak důležité je pro fotografa být součástí nějaké komunity? 

Může to být docela důležité, být součástí něčeho většího… Myslím si, že je to dobrý prostor pro řešení tvých silných a slabých fotografických stránek. Můžeš sdílet techniku a kritiku. Kritika může být opravdu hodnotná, ale vždy pamatuj na to, že je zcela subjektivní a že tvá vize a vnímání vlastní tvorby může být jiné než vnímání ostatních. Navíc je dobré být ve společnosti stejně smýšlejících lidí, kteří se věnují stejnému řemeslu. To ti dá skvělý pocit jednoty.

4) Kdy jsi začal fotit, a jsi fotografem na plný úvazek, nebo se stále věnuješ medicíně?

Začal jsem fotit své děti, to byl rok 2008. Svou DSLR jsem vytahoval jen na výjimečné příležitosti. Skutečně fotit jsem začal v roce 2011, a to street, když jsem si koupil svou X100.

Stále praktikuji a budu. Je to má profese. Fotografií jsem strávil mnoho času a někdy mi to připadá, jako bych měl dva plnohodnotné pracovní úvazky.

5) Co všechno se na ulici musí potkat, abys mohl říct „Tohle je ten správný moment, tohle stojí za zachycení.“? 

Světlo, lidi a kontext. Dobré světlo je základem. Dobrým světlem může být i temnota. Vše závisí na tom, čeho chceš dosáhnout. Já ve svých záběrech potřebuji lidi. Potřebuji jeden nebo více zajímavých prvků, abych mohl vyprávět příběh toho obrázku.

Kontextem je scéna. Pozadí, momenty, interakce ad.

Když se tohle všechno potká, pak máš skvělou street fotku.

6) Co je podle tebe víc – obsah nebo forma? 

Opravdu si myslím, že se ti liší obrázek od obrázku. Někdy se dívám na fotky se spoustou obsahu bez větší estetiky a absolutně to miluji. Nalézám se v nich.

Na druhou stranu jsem vždy potěšen, když se dívám na snímky se skvělou kompozicí. Ne vždy vypráví nějaký příběh, ale na fotku s dobrou kompozicí se vždy podívám dvakrát.

7) Jak se tvé já lékaře promítá do fotografické práce? 

Mám hodně rád lidi. Lidi jsou tím, co vede mou fotku. Takže bych řekl, že tento zájem o lidi pramení právě z mé lékařské praxe.

8) Když fotíš lidi, co je tím prvním, na co se zaměříš a proč? 

U portrétů jsou to oči. Ty vyprávějí příběh.

Na ulici je to mnohem víc o gestech. Rozdílné pózy lidského těla v každodenním životě jsou vzrušující. Mám tendenci se hodně zaměřovat na nohy. Jako by mi říkaly něco o pohybu lidí v jejich životech.

9) Takže si myslíš, že je důležité zachytit oči, abys do snímku dostal emoce, nebo si myslíš, že to jde i jinak? 

Vlastně docela často záměrně ořezávám fotografie od vrchu tak, že jsou vidět pouze ústa. Fotografie jsou pro mě více mystické. Dumáš nad tím, na co subjekt asi myslel. Ptáš se, jestli fotografovaný s fotografem navázal oční kontakt. Říkáš si, jestli byly jejich oči vystrašené, naštvané, milující… Nechává to prostor k volné interpretaci. I bez očí můžeš udělat skvělou fotku.

 

X-Photographers is a worldwide group of Fujifilm the best of photographers in each country using Fujifilm cameras. They are chosen by marketing managers in every single country the Fujifilm has its’ own branch. It doesn’t look like nothing special but for all the chosen photographers it is an honor to be a part of this group, sometimes called like a #Fujifamily. Thanks to this connection their work is more visible and their personalities are well known. They are inspiration for many other photographers all around the world.

What is also great?

When a new product is coming to the worldwide market, one X-Photographer from each country is asked to be an ambassador of this soon coming camera.

But what seems to be really the best? 

X-Photographers are the people who help Fujifilm company to build strong and friendly community across the world. If you want to feel you belong somewhere, try to shoot with Fujifilm X serie cameras and you will see how the community regardless of the country will share your enthusiasm.

Jonas Dyhr Rask is a Danish medicine doctor and documentary photographer. He belongs to X-Photographers. His work is focused on people. His free work is based on a street photography, but not from the typical point of view. He is trying to capture more than is visible. It’s not about good snaps. It’s not about ecstatic moments of someone life moment. It seems like he is working on a Bible of ordinary people who are facing to the everyday changing world and structures they are surrounded by. As he said: “… my type of street photography seeks to isolate the human element and direct focus towards it, using the cityscape as a stark material contrast.”

His commercial work is also focused to people and is perfectly harmonizing with the style of his free work. His style is respected by clients, for whom he is shooting weddings and portraits. This is what every single photographer would like to achieve, so let’s ask Jonas how it is possible to get into such harmony…

1) Jonas how long was your journey to be in such a harmony with your clients and how do you get such respect by them?

Well, I have to say that most of my work doesn’t include clients. I’m so lucky to be in a position where I can explore photography as a medium without having to do it for money. Whenever I decide to take on a client, it’s solely because I really feel strongly about that assignment. I think this is a big part of delivering great work to the clients. I feel no pressure, since I choose them just as much as they choose me.

I always try to let my clients know exactly what kind of photography they can expect from me. I give them a lot of examples of my work. Especially my street work, and tell them that this will be my primary shooting style. I always convince them to have an open mind, and trust my creativity.

2) How could photographer find his own style, genre and handwriting? 

Make sure to seek inspiration outside photography. Seek inspiration in other art forms. Paintings, music, etc. It can be anything really. Find something that gives you a certain feeling. Then use that feeling in your photography.

Make sure that when you look at other peoples’ photography, you look for patterns, for things that make up his or her style. Then take from that what you like. But change it. Add your own take on it.

And then there’s practice. Practice, practice, practice. Everyday. – Eventually you will find your own signature. It’s inevitable.

3) How important is for a photographer to be a part of any community?

It can be quite important to be part of a “greater whole”. I think it’s a great place to talk about strenghts and weaknesses of your photography. Share techniques and critiques. Critique can be a great valuable, just remember that it is entirely subjective. And that you might have a different vision with your images than what others perceive.

It is also great to be in the company of likeminded people who practice the same craft. It gives a great feeling of “togetherness”

4) When did you start shooting, are you still practising medicine or do you become a full time photographer? 

I started shooting pictures of my kids back in 2008. I only pulled out my DSLR at special occasions etc. – Then I really started photographing on the streets in 2011 when I bought my X100 camera.

I’m still, and always will be, a practitioning medical doctor. That is my profession. I spend A LOT of time on photography, however, so it’s sometimes like having two full time jobs.

5) Which aspects on the street should get together to you could say “This is the right moment, this is worthy to be captured!”? 

Light, people and context. – Great light is essential. You can only do so much without it. Keep in mind that great light can also be darkness. It all depends on what you want to achieve.

I need people in my frame. I need an (or several) interesting characters to tell the story of the image.

The context is the scene. The backgrounds, the moment, the interactions etc.

If all these come together than you have a great street image.

6) What is more – content or form? 

I really think that varies from image to image. Sometimes I look at images with a lot of content, without much aesthetics, and absolutely love it. I divulge in them.

On the other hand, my eyes are really plaesed when looking at great compositions. They doesn’t always tell a story, but I still stop and look twice at a great composition.

7) How is your medicine basement displaying in your photographical work? 

I really like people. People is what drives my photography. The interest in human beings springs from my interest in medicine.

8) When you shoot people what is the first you focus on and why? 

For portraits, it’s the eyes. They tell the story.

For street its more gesture based. The different poses of the human body in the everyday scene is exiting. I tend to focus on the legs a lot. To me it says something about a persons’ movement in life.

9) So, do you need to capture people’s eyes to get the emotions into the photography or do you think there is another way how to do it without capturing eyes?

I actually often deliberately crop out the top of peoples face so only the mouth is visible. It gives a great sense of mystique to the image. You wonder what the subject is thinking. Did they have eye contact? Did they have scary eyes, angry eyes, loving eyes. It leaves something to interpretation. It can make a great image.