Původně latinský výraz „makro“ znamená „velký“. Z pohledu fotografie znamená makro zvětšení neboli obrazový záznam v měřítku alespoň 1:1. Mnozí z nás již někdy zkoušeli pořizovat makrofotografie. Pravděpodobně jste však záhy zjistili, že to není jen tak…

Makrofotografie představuje obor, zobrazující předměty, faunu i flóru v měřítku od 1:1 do cca 10:1 (10x zvětšené). To nám umožní zachytit fascinující svět, který je lidskému zraku normálně skrytý. Velkou výhodou makrofotografie je, že zajímavá témata najdete v podstatě kdekoli. Nemusíte tedy za pěknými snímky cestovat nikam daleko (jako u jiných fotografických žánrů), stačí vyjít ven: před dům, na zahradu, vedle do parku nebo třeba na půdu. Na druhou stranu, makrofotografie klade relativně vysoké nároky jak na technické vybavení tak i na schopnosti a um fotografa. Pojďme si přiblížit základy a vysvětlit ty nejdůležitější věc.

Technické vybavení

Základem je rozumná technika s kterou vůbec budeme schopni makrofotografii zachytit. V první řadě potřebujeme fotoaparát s manuálními režimy – ideálně tedy DSLR nebo alespoň CSC (bezzrcadlovku). Dále je nutný tzv. makroobjektiv. Ten se zásadně liší od běžných objektivů dvěma parametry:

  • minimální ostřící vzdálenost: dokáže ostřit na mnohem kratší vzdálenosti než běžné objektivy (typicky od 15-25cm)
  • poměr zvětšení / měřítko snímání: u skutečných makroobjektivů musí být 1:1! Znamená to, že 1cm na snímači = 1cm v reálu. Jen pro srovnání, u běžných objektivů se tento poměr pohybuje někde okolo 1:4 – 1:7 (obraz je tedy cca 4× a 7× zmenšený)

Další praktické příslušenství

Na trhu jsou i další alternativy pro “zvětšení” obrazu a snížení ostřící vzdálenosti. K nejběžnějším patří: předsádky, makrokonvertory a mezikroužky. Lze jimi do jisté míry nahradit makroobjektiv ale stejně tak je můžeme s makroobjektivem kombinovat a tím docílit ještě většího poměru zvětšení (2.5× i více).

Dobrou volbu představují blesky, ideálně zde makroblesky nebo alespoň makro-adaptéry (nasadí se na hlavu běžného externího blesku). Lze použít ale též interní blesk, výsledky jsou s ním někdy překvapivě velice dobré. Ve výbavě makrofotografa by neměl rozhodně chybět stativ (nejlépe se stativovou hlavou s tzv. makro-sáňkami), dále odrazná deska a rozptylka.

Nastavení fotoaparátu

V makrofotografii se často potýkáme s nedostatkem světla. Snímáme na velmi krátké vzdáleností, tudíž si budeme téměř vždy stínit (tělem, fotoaparátem, objektivem). Zároveň jsou často nutná vyšší clonová čísla – kvůli lepší kresbě objektivu i potřebě vyšší hloubky ostrosti. Nebojte se použít vyšší citlivosti, kdy ISO 800 není ničím výjimečným. Ale pozor na extrémní hodnoty – kvůli vysokému výskytu digitálního šumu a výraznému zhoršení kresby, potažmo ostrosti.

Stabilizátor obrazu je vynikajícím pomocníkem – a to nejen v rámci makrofotografie.

Expoziční režimy – ideálně manuální (M), ale to jen v případech, kdy máme dostatek času (platí zejména pro statické a “neživé” předměty). Musíme-li jednat rychle, priorita času (S/Tv) nebo priorita clony (A/Av) poslouží také dobře.

Měření expozice (metering) je u makra lepší „se zdůrazněným středem“, ve výjimečných případech (extrémně kontrastní scény) dokonce i bodový. Výjimkou není ani časté fotografování výrazně tmavých nebo výrazně světlých „scén“, takže kompenzace expozice přijde také vhod.

Ostření a hloubka ostrosti

Problémové je ostření a hodně záleží, jak si zde poradí váš objektiv. Ultrasonické ostření (USM/Canon, HSM/Sigma, SSM/Sony), pracuje rychleji, přesněji a má tišší chod oproti standardnímu AF. Pozor na výběr ostřících bodů. Automatická volba (všechny AF body aktivní) není vhodná, snadno zaostří jinam, než chceme. Lepší je manuální výběr s konkrétní malou oblastí ostření (1 bod / oblast, který lze na matnici posouvat). V praxi jsme ale stejně často odkázáni na plně manuální ostření (MF). To nám poskytne plnou kontrolu nad výsledkem. Kombinace manuálního ostření (MF) s funkcí LiveView (živý náhled) je super.

S hloubkou ostrosti je to komplikované. Vyšší clonová čísla ji zvyšují a současně zlepšují kresbu, na druhou stranu nám však adekvátně prodlužují expoziční časy. V makrofotografii snímáme na vyšší ohniska (90mm, 100mm, 160mm) a na krátkou vzdálenost. To má na hloubku ostrosti zdrcující vliv a vychází nám tak téměř vždy velice malá (v řádech pár cm až mm!!) a to i na vysoká clonová čísla.

Kompozice

Samotné vnímání obrazu a jeho skladba se nijak neliší od jiných disciplín. Hlídejte si vhodné pozadí (ani příliš kontrastní, ani příliš splývající), dále pozor na těsné ořezy, pohybovou neostrost, přepaly, ostré/přímé světlo a samozřejmě přesně zaostření. Ostatní už je pouze o pevné ruce (stativu), trpělivosti a samozřejmě praxi. Ale výsledky za to stojí.


Foto: Martin Hájek